S O C I Á L N Í     P E D A G O G I K  A

 

 

GARANT:                        Prof. PhDr. Blahoslav Kraus,CSc.

 

Zakončení předmětu:            Zápočet a zkouška 

Časová dotace:                 24 hodin  přednášek a řízených konzultací  (rozvrženo do dvou semestrů)

                                           52 hodin  samostatného studia  (rozvrženo do dvou semestrů)

 

Cíl předmětu:   Seznámit studenty se současným pojetím dané disciplíny u nás i v zahraničí, osvojit si základní terminologii. Orientovat se v celé dané oblasti sociálních aspektů výchovy a sociálně výchovných jevů. Charakterizovat  prostředí a jeho jednotlivé typy, v nichž se výchova odehrává. Osvojit si vědomosti i jisté dovednosti v analyzování prostředí včetně všech faktorů v prostředí, které ohrožují optimální rozvoj osobnosti. Ukázat specifiku metod sociálně výchovného působení a jejich použití a to jak v rámci institucionálního působení v různých výchovných zařízeních, tak při terénní práci.   Důležitým cílem je také získat vědomosti i dovednosti, které mohou absolventi uplatnit v praxi v oblasti preventivního,  případně terapeutického působení. To vše má přispět k dotvoření pohledu na zdravý způsob života a jeho utváření.

 

Struktura témat:

 

         Sociální pedagogika I

        1.  Vývoj sociální pedagogiky jako  vědní disciplíny  u nás i v zahraničí

2.   Pojetí a úkoly sociální pedagogiky v současnosti, základní kategorie

              3.   Postavení sociální pedagogiky v systému vědních disciplín

4.   Sociální podmíněnost výchovného procesu, faktory sociální determinace výchovy

5.      Výchova jako součást procesu socializace

6.      Prostředí a výchova, typologie prostředí ,funkce prostředí ve výchově

7.      Charakteristika prostředí rodiny

8.      Charakteristika prostředí výchovných zařízení

9.      Prostředí vrstevnických skupin, dětské a mládežnické organizace a hnutí

10.  Lokální a regionální prostředí a výchova

11.  Působení médií a výchovný proces

 

         Sociální pedagogika II

12.  Ohrožení rozvoje osobnosti dětí a mládeže v prostředí, dětská práva

13.  Metody sociálně výchovného působení

14.  Životní způsob (zdravý a disociální) a jeho utváření

15.  Životní a výchovné situace,  krizové situace a jejich řešení

16.  Profesní model sociálního pedagoga

17.  Práce sociálních pedagogů v terénu

18.  Sociálně výchovné působení v minoritních a rizikových skupinách , práce s komunitami

19.  Pomáhání v ČR,  dobrovolnická práce

20.  Probační a mediační služba

21.  Projektování v oblasti sociálně výchovného působení

22.  Specifika metodologie sociální pedagogiky

 

      Základní literatura:

 

           BAKOŠOVÁ,Z. Sociálna pedagogika. Vybrané kapitoly. Bratislava: FF UK, 1994

           BOHNISCH,L. Sozialpadagogik des Kindes und jugendealters. Weiheim – Munchen : Juventa,

           1993      

           DOČKAL, J. Člověk a svět. (Úvod do sociální pedagogiky.)  Praha:  Ethum, 1999

           GALLA,K.   Úvod do sociologie výchovy.  Praha:  SPN, 1967

           HRADEČNÁ, M.  a kol.  Vybrané problémy sociální pedagogiky. Praha: Karolinum, 1998

           HRONCOVÁ,J.,HUDECOVÁ,A.,MATULAYOVÁ,T. Sociálna pedagogika a sociálna práca.

           Bánská Bystrica : PF UMB, 2000

           KLAPILOVÁ,S.   Kapitoly ze sociální pedagogiky.   Olomouc : PF UP, 1996   

           KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Hradec Králové : Gaudeamus, 2. vyd. ,1999

           KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V. et.al.  Člověk, prostředí, výchova. (K otázkám sociální

           pedagogiky.) Brno :  Paido, 2001

           KUČEROVÁ,S. Člověk, hodnoty, výchova.   Prešov : 1996   

           ONDREJKOVIČ, P.   Socializácia mládeže jako východisková kategória sociológie výchovy a

           sociológie mládeže.  Bratislava : Veda ,1997       

           MATOUŠEK,O.   Ústavní péče.   Praha :   SLON,  1995

           NAISBITT,J., ABURDEEN,P.    Megatrendy 2000.     Bratislava :  1992

           PILCH,T., LEPALCZYK,I.  Pedagogika spoleczna.   Warszawa :  Žak, 1995

           PŘADKA,M., KNOTOVÁ,D., Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Brno: PF MU, 1998

           ŘEZNÍČEK,M.   Metody sociální práce.    Praha : SLON . 1994

           SPOUSTA,V.  Krása, umění a výchova.  Brno : MU, 1996

           WROCZYNSKI,R.  Sociálna pedagogika.    Bratislava :  SPN, 1968        

 

          

          Přístup ke studiu předmětu:

          

          Předmět je svým způsobem nový,  z hlediska současného dění ve společnosti velmi aktuální.  To je již samo o sobě motivující. Studium  je v současnosti zabezpečeno potřebnou základní literaturou a i  doplňující literatury jak  odborné, tak populárně naučné je poměrně dost.   Složitost však spočívá v tom, že  daná disciplina  v našich poměrech stále není pevně zakotvena a její pojetí se stále postupně vymezuje.   Je třeba  se v různých  pojetích a názorech  orientovat, především pokud jde o obsah a zaměření sociální pedagogiky.  Řada témat je bezprostředně spjata s praxí a vlastní zkušenosti studenta jsou velmi cenné  (terénní práce,  komunitní práce, sociálně výchovná činnost v nejrůznějších zařízeních). 

          Daná disciplina se  zásadním způsobem podílí na profilu absolventa.  Vybavuje jej nezbytnými poznatky pro působení v praxi  (vychovatelé v nejrůznějších výchovných i převýchovných zařízeních , vězeňství, v oblasti preventivního působení, sociální asistenti, kurátoři, probační a mediační pracovníci, pracovníci v K- centrech a podobných zařízeních, atd. )   

          Ve studiu  bude nejlépe vycházet především  z nejdostupnější literatury na naší škole, o kterou se také opírá  Průvodce jednotlivými tématy.   Současně  předmět dává  poměrně značný prostor pro využití zkušeností  studentů z praxe v dané oblasti.

 

 

 

 

               PRŮVODCE JEDNOTLIVÝMI TÉMATICKÝMI OKRUHY

 

 

1.     Vývoj sociální pedagogiky  jako vědní disciplíny.

(tématu bude věnována úvodní přednáška)           

     

       Sociální pedagogika  představuje ve svém vývoji  : 

a)      Určitý směr  v pedagogice, který akcentuje nejrůznější sociální souvislosti  výchovy a je jistou reakcí na individualistické pojetí výchovy a příliš psychologizující. 

b)   Utváření   samostatné speciální pedagogické disciplíny

 

Sociální pedagogika  má největší tradici : 

             a)   v Německu   -     počátky     A. Diesterweg ,   P. Natorp,    P.Barth. ,  filantropisté

-     dále pak  P. Bergmann,  H. Nohl,  H.  Marburger,  H.Lukas, J. Schilling,

                                               K. Mollenhauer ad.

,

b)      v Polsku       -      počátky     H.Radlinská

                           -     dále pak   R.Wroczynski,  A. Kaminski, E. Trempala,  M. Winiarski,

                                  T.Pilch,  I. Lepalczyk, J. Bragiel, E. Marynowitz – Hetka

 

             V  Rusku  lze k proudu  sociální pedagogiky  přiřadit  A.S. Makarenka,  a především S.T.Šackého.  U nás je pak za významného předchůdce soc. pedagogiky považován  G.A.Lindner.              K dalším představitelům (v období prvé republiky) patří S. Velínský, V.Vendyš, J.Hendrych, v             posledních desetiletích M.Přadka a O.Baláž. Našli bychom také řadu příkladů snah realizovat             sociální pedagogiku v praxi (L.Koubek, P.Pitter aj.) 

            Sociální pedagogika a její vztah k  :   -    sociologické pedagogice

-         pedagogické sociologii

-         sociologii výchovy

            Studijní  texty:

 

            KRAUS,B.,POLÁČKOVÁ,V.  Člověk,  prostředí, výchova.   Str. 9-12

            KRAUS,B.  Pohled na současnou sociální pedagogiku. Pedagogika, 1996, č.2, s.117-124.

            KLAPILOVÁ,S.  Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str.  7-13

            GALLA ,K,  Úvod do sociologie výchovy.    Str.  32-66

          

           Klíčové pojmy:

                  Sociální pedagogika,  sociálně pedagogické hnutí,  sociálně pedagogický směr,  sociální   pojetí výchovy, sociální aspekty výchovy, sociologie výchovy.

 

           Úkoly:

 

1.      Analyzujte  v čem jsou kořeny sociálně pedagogického myšlení  ?

2.      Charakterizujte rozdíly  mezi sociální pedagogikou, sociologickou pedagogikou, sociologií výchovy a pedagogickou sociologií

3.      Popište vývoj sociální pedagogiky u nás ve srovnání s vývojem v Německu či Polsku

 

 

 

2.     Pojetí a úkoly sociální pedagogiky v současnosti.

 

          

            Dané  téma  je  možné nastudovat  ze základní dostupné literatury, kde je dostatečně zpracováno a bude pouze diskutováno v rámci konzultace. Těžiště tématu je třeba spatřovat  v „polistopadovém“  vývoji sociální pedagogiky u nás a v konfrontaci názorů jednotlivých autorů na tento vývoj a sociální pedagogiku jako vědu.

 

           Náš přístup akcentuje následující znaky:      transdisciplinární charakter,  široké pojetí  zahrnující výchovné otázky spojené s rizikovými, ohroženými, marginálními skupinami na jedné straně , ale současně i otázky týkající se celé populace ve smyslu zabezpečování souladu potřeb jedince a společnosti, utváření optimálního způsobu života.

 

 

         Studijní texty:

 

          KRAUS,B.,POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostřed.,výchova.    Str.  11-16, 24-25

          KLAPILOVÁ,S.  Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str.  13-17

          KRAUS,B.  Pohled na současnou sociální pedagogiku.   Pedagogika, 1996, č.2, s.117-124

          KRAUS,B.  Úkoly sociální pedagogiky.  In.:  SOCIÁLIA 97.  Sborník ze semináře ÚSS PF 

          VŠP.

          Hradec Králové: Líp, 1998, s. 25-31.

          KRAUS,B. Sociální pedagogika a její význam na prahu nového století. Pedagogická

          orientace,

          2001, č. 2, s.33-40.

          HRADEČNÁ,M. Vybrané problémy sociální pedagogiky. Str. 75-87.

 

 

         Klíčové pojmy:

 

              Speciální vědecká disciplína, transdiciplinárnost,  úzké a široké pojetí vědní disciplíny, aktuální úkoly sociální pedagogiky,  předmět zájmu a zkoumání sociální pedagogiky.

 

         Úkoly:

 

1.      Srovnej  vymezení sociální pedagogiky podle  Z.Bakošové, V.Poláčkové, P.Klímy,

      J.Prokopa, J.Hroncové   (viz  Kraus, Poláčková s.13-14)

2.      Charakterizujte  předmět zájmu a obsah sociální pedagogiky v širokém pojetí

3.      Uveďte aktuální úkoly sociální pedagogiky

4.      Analyzuje, ve kterých oblastech  nacházejí  poznatky sociální pedagogiky uplatnění

 

 

   

 

3.  Postavení  sociální pedagogiky v systému vědních disciplín

 

        Dané  téma  je dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace.   Východiskem by mělo být uvědomění si rozdílů a specifik   v přístupu k výchově z pohledu tradiční pedagogiky a sociální pedagogiky  ( především v souvislosti s objektem výchovného působení, cíli výchovy a metodami a prostředky  výchovy).  Dále pak jde o hledání všech návaznosti  a souvislosti  s dalšími vědními disciplinami vyplývajícími ze zmíněné transdisciplinarity.  Zvláštní pozornost v poslední době je věnována  vztahům  sociální a speciální pedagogiky a sociální pedagogiky a sociální práce.

      

          Studijní texty:

 

        KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.  24-31

         BALÁŽ,O.  Sociálna pedagogika v systéme vied.  Pedagogika, 1978, č.5, s.559-578.

         DOČKAL, J. Člověk a svět  .    Str.11-13.

          .

 

          Klíčové pojmy:

 

          Přístupy  interdisciplinární, multidisciplinární,  sociální práce,  speciální pedagogika, etopedie, sociologie, psychologie, filosofie,   paradigma,  epistemologie,  integrace a diferenciace vědních disciplín.

 

          Úkoly:

 

1.         Charakterizujte  souvislosti sociální pedagogiky s dalšími disciplínami podle schématu  (Kraus, Poláčková, 2001, s. 27)

2.          Jak je možné se dívat na vztah sociální pedagogiky  a sociální práce

3.         Zdůvodněte, ke které oblasti speciální pedagogiky je vztah sociální pedagogiky nejtěsnější

 

 

 

 

4.      Sociální podmíněnost výchovného procesu.

 

                  Dané  téma  je dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace.   Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je postihnout  vzájemné závislosti  výchovného procesu a zdárného fungování a vývoje společnosti. Vycházíme z premisy, že výchova je proces  společenskými životem determinovaný a současně také tento život podmiňující.

                  Oblasti výchovy, které jsou na  úrovni společenského vývoje závislé:  

-         cíle, obsah výchovy

-         metody, formy výchovného procesu

-         prostředky výchovy (především technické)

                  Oblasti společenského života, které rozhodující měrou vstupují do výchovného procesu:

-         ekonomika a její fungování

-         kultura společnosti  (především úroveň vědy)

-         charakter společenského systému

-         hodnoty a hodnotový systém

-         veřejné mínění

-         úroveň  mezilidských vztahů

                 Téma je možné pojmout  historicky v průřezu vývoje minulých desetiletí, ale důležitější je pohled  aktuální a  hlavně  vize  stochastická  (z pohledu toho, kam společnost směřuje a v čem je možné vidět její priority v ovlivňování výchovy a vzdělání a naopak ).

                 Výchova přispívá k celkové úrovni a rozvoji  společnosti a plní v životě společnosti funkce :  translačně transformační, komunikačně kooperativní, socializační, kultivační, ekonomicko kvalifikační.

 

             

                 Studijní texty:

 

KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Hradec Králové : Gaudeamus, 2. vyd. ,1999 str. 15-19,33-46.

PAŘÍZEK,V.  Vztah vzdělání  k rozhodujícím sférám společenského života.  Pedagogika,

1995, č. 2.,s.114-122.

PRŮCHA.J.,  Determinanty reálné výuky. Pedagogika, 1987, č.4. s.395-415.

RABUŠICOVÁ,M.  K současným diskusím o školství v USA. Pedagogika, 1993, č.3,s.297-309

 

                 Klíčové pojmy:

      

                 Společenský systém,  kultura,  hodnoty, výchovné cíle,  postmoderní společnost, kvalifikace, formální a materiální vzdělání,  rentabilita investic do vzdělání,  hermeneutický přístup, holistický přístup.

 

                Úkoly:

 

1.          Charakterizujte hodnotovou orientaci současné společnosti na základě aktuálních výzkumů.

2.          Charakterizujte veřejné mínění a vysvětlete, v jakém smyslu se stává determinujícím faktorem výchovy

3.          Popište informační explozi a důsledky jimiž poznamenává výchovně vzdělávací proces

4.          Jak lze formulovat problémy moderního světa  jako obsahového jádra výchovy

5.          Shrňte v jakých směrech výchovně vzdělávací proces ovlivňuje úroveň a další vývoj společnosti

 

 

     

 

5.     Výchova jako součást procesu socializace

 

            

                 Dané  téma  je dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace.  Východiskem jsou znalosti o procesu socializace z psychologie a sociologie. Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je postihnout  vztah obou zásadních procesů formujících osobnost.  Názorně je tento vztah  možné chápat jako regulační zásahy  (výchova)  do  toku  řeky (socializace).

                  K tomu se pak váží další procesy jako akulturace, enkulturace, sociální zrání, adaptace, sociálně pedagogické dění. Procesy  socializace i výchovy chápeme jako procesy celoživotní  probíhající v jistých fázích (dětství, mládí, dospělost, stáří).

                  Důležitou součástí daného tématu je úvaha o úloze a významu jednotlivých socializačních faktorů:  rodina, škola (výchovná zařízení), vrstevnické skupiny (party), média z pohledu jednotlivých věkových fází.

 

                Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Hradec Králové : Gaudeamus, 2. vyd. ,1999 str. 7 – 20.

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.  54-61.

 

               Klíčové pojmy:

        

            Socializace,  výchova,  sociabilita,  adaptace, adaptibilita, kultura, akulturace, enkulturace, sociální zrání,  sociální role, socializační faktor, sociálně pedagogické dění, životní situace.

 

              Úkoly:

 

1.        Srovnejte procesy socializace a výchovy a charakterizujte vztah (pokuste se vyjádřit schématicky).

2.        V jakých fázích probíhá proces socializace a v jakých proces výchovy

3.        Vysvětlete a uveďte na příkladech pojem „sociálně pedagogické dění“

4.        Vysvětlete jak rozumíte sociálně výchovnému principu v přístupu k vychovávanému, který je formulován jako  „pomoc ke svépomoci“ 

 

 

 

6.     Prostředí  a výchova

 

                 Dané  téma  je dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro pochopení daného  tématu je analýza úlohy prostředí  v životě člověka. Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je pak pochopit vztah prostředí a výchovy jako dvou činitelů podílejících se na utváření osobnosti. 

                Dále  je potřebné zvládnout  různé typologie prostředí a  dokázat je využít  v souvislosti s výchovným procesem. V současnosti nabývá na významu termín globální prostředí.  Z hlediska úlohy prostředí ve výchovném procesu je důležité uvědomění si dvou základních stránek,  které existují v každém konkrétním prostředí :  věcně prostorové  (materiální) a osobnostně vztahové (sociálně psychické).

               Vyústěním všech úvah v rámci daného tématu je pochopení funkcí  prostředí v souvislosti s výchovným procesem . Jedná se o funkce, které lze pojmenovat jako  situační (přirozená)  a výchovná

(formativní).

 

                Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Hradec Králové : Gaudeamus, 2. vyd. ,1999 str. 20-33.

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str. 99-109.

 KRAUS,B. Sociální prostředí jako výchovný činitel. Pedagogika, 1985, č.6, s.675-691.

 DOČKAL, J. Člověk a svět  .    Str. 43-56.

 KLAPILOVÁ,S. Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str. 24-27

 

                Klíčové pojmy:

   

               Prostředí,  životní prostředí,  typy prostředí, globalizace, adaptace,  funkce prostředí, intencionální výchova, funkcionální výchova, pedagogizace prostředí.

       

               Úkoly:

 

1.            Charakterizujte různá pojetí  významu a vlivu prostředí na rozvoj osobnosti  (M.Montaigne,  Ch.L.Motesguieu, J.Locke, W.Stern, A.Adler, H.Spencer).

2.            Vyberte z uvedených typologií prostředí v doporučených studijních textech ty, které jsou  podle vás nejdůležitější z hlediska výchovy.

3.            Charakterizuje dvě základní stránky každého konkrétního prostředí.

4.            Popište vlivy prostředí na osobnost na základě schématu  na str.106  (KRAUS, POLÁČKOVÁ,  2001)

5.            Popište  dvě základní funkce prostředí  v souvislosti s výchovným procesem.

 

 

    

7.      Charakteristika prostředí  rodiny

 

 

                Dané  téma  je dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro pochopení daného  tématu je analýza rodiny jako sociální a současně výchovné instituce (viz téma v sociologii). Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je pak charakterizovat  prostředí současné rodiny v rovině obecné a současně si osvojit schopnost diagnostikovat konkrétní rodinné prostředí.

               K pochopení daného tématu přispěje i uvědomění si toho, že rodina prošla a prochází určitým vývojem, který poznamenává její funkce,  vnitřní život i její prostředí.   Pro konkrétní diagnostikování rodinného prostředí  je možné aplikovat  obecný  pohled na prostředí  (jeho dvě základní stránky).

               Pro sociální pedagogiku je obzvlášť důležitá  otázka  narušeného rodinného prostředí  a s tím související faktory, které mohou rodinné prostředí narušit  (disociální prostředí).

 

                Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Hradec Králové : Gaudeamus, 2. vyd. ,1999 str. 122-131.

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str. 78-86.

 KRAUS,B.  Příspěvek k charakteristice současné rodiny.  In.: Sociália 98 ´, Současná rodina. Sborník

 ze semináře.  Hradec Králové, Líp, 1999, s.69.77.

 ŠMOLKA,P. Rodina v měnících se společenských a ekonomických podmínkách.  Sociální politika.

 1994, č.3, s.14-15.

 KLAPILOVÁ,S. Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str. 27-30

 

 

              Klíčové pojmy:

 

              Rodina, funkce rodiny,  rodina nukleární, rodina orientační a prokreační, rodina dysfunkční, afunkční, sociální role otce, matky, struktura rodiny, životní styl rodiny, demografické faktory rodiny, kulturní úroveň rodiny.

 

            Úkoly:

 

1.    Analyzujte  charakteristické znaky současné rodiny  (v oblasti demografické, sociální,

    ekonomické, sociálně psychologické, pedagogické, etické)

2.    Vypracujte písemně osnovu  diagnostiky rodinného prostředí

3.    Na základě vlastních zkušeností uveďte nejčastější  příčiny  disfunkčnosti rodiny a disociálního   rodinného prostředí

 

 

 

8.     Charakteristika prostředí  výchovných zařízení

 

                Dané  téma  je dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro pochopení daného  tématu je analýza školy jako sociální a současně výchovné instituce.  Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je pak charakterizovat  prostředí školy a ostatních výchovných zařízení. Dále pak  osvojit si schopnost diagnostikovat konkrétní  prostředí daného zařízení.

               K pochopení daného tématu je třeba osvojit si především strukturu všech výchovných zařízení a v souvislosti s tím jejich funkce obecné i specifické. Jádro tématu je pak ve zvládnutí charakteristiky  vnitřního  života a prostředí daných zařízení.  Pro konkrétní diagnostikování prostředí výchovných zařízení  je možné aplikovat  obecný  pohled na prostředí  (jeho dvě základní stránky).

 

 

               Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.    str. 105-122.

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.86 - 98

 KRAUS,B.  Škola na konci 20. Století.  Pedagogická orientace. 1994, č.12/13, s.74-89

 KLAPILOVÁ,S. Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str. 39-53

 LAŠEK,J.,MAREŠ,J. Jak změřit sociální klima třídy.  Pedagogická revue 1991,č.6, s. 401-410

 ŠTECH,S. Rodiče, děti a učitelé na začátku 2.st. ZŠ – role rodinných očekávání. Pedagogika, 1994,   s.48-53.

 

 

              Klíčové pojmy:

 

             Škola,  výchovné zařízení,  výchovně vzdělávací soustava, funkce výchovných zařízení, žákovská a dětská samospráva, otevřená škola, role učitele (výchovného pracovníka), role žáka (vychovávaného).

 

 Úkoly:

 

1.      Analyzujte  charakteristické znaky současné školy  (výchovných zařízení).  Vyjděte z porovnání funkcí  dnes a v minulosti.

2.      Vypracujte písemně obecnou osnovu  diagnostiky  prostředí výchovného zařízení.

3.      Uveďte  specifika  prostředí vybraného výchovného zařízení a srovnejte  s charakteristikou školy

4.      Charakterizujte  na základě zkušeností  vztahy mezi školou a rodinou v současnosti

 

 

 

 

 

9.     Charakteristika prostředí  vrstevnických skupin

 

                Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků z daného   tématu je patřičná znalost problematiky sociálních skupin (viz sociální psychologie).  Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je pak charakterizovat  prostředí těchto skupin (part),  též v rámci fungování dětských a mládežnických organizací a hnutí. Dále pak  osvojit si schopnosti naučit se komunikovat s těmito skupinami a ovlivňovat jejich orientaci.

               Dané téma přispívá také současně k orientaci v činnosti různých dětských a mládežnických organizací a hnutí a  umožňuje pochopit význam  a vliv těchto  faktorů v socializačním procesu současných dětí a mládeže.

 

              Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.    str. 140-143.

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.132 – 136.

 KLAPILOVÁ,S. Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str. 30-37.

 

 

              Klíčové pojmy:

  

              Sociální skupina,  skupina formální a neformální, vrstevnická skupina, asociální a antisociální skupina , socializační proces, dětské a mládežnické hnutí, dětská a mládežnická organizace, práce se skupinou.

 

 

              Úkoly:

 

1.        Porovnej  znaky formálních a neformálních skupin

2.        Charakterizuj  roli vrstevnických skupin v průběhu vývoje osobnosti v jednotlivých fázích života.

3.        Popiš  situaci na české scéně  mládežnických hnutí

4.        Charakterizuj na základě zkušeností činnost dětských a mládežnických hnutí u nás.

5.        Uveď znaky efektivnosti práce se skupinou

 

 

 

10.     Charakteristika lokálního a regionálního prostředí 

 

                Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků z daného   tématu je patřičná znalost problematiky prostředí obecně. Dané téma bezprostředně souvisí s tématy předcházejícími, protože fungování rodiny, různých výchovných zařízení stejně jako činnost vrstevnických skupin se odehrává vždy v jisté lokalitě. Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je pak podat obecnou charakteristiku  prostředí lokality příp. regionu.

                Dále pak  analyzovat současnou situaci dětí a mládeže žijící v prostředí městském (velkoměstském) a venkovském. Dokázat vnímat rozdíly a akceptovat je v sociálně výchovné práci s nimi.

               Dané téma přispívá také současně k pochopení role lokálního a regionálního prostředí ve výchovném procesu, vztahu lokality a školy či výchovných zařízení.

              Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.    str. 23-30.

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.126 – 132..

 KLAPILOVÁ,S. Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str. 37-39.

 KRAUS,B. Formovanie osobnosti  diťaťa v mestskom a vidieckom prostredí. Jednotná škola, 1985, č.6,   s. 507-525.

 

             Klíčové pojmy:

 

              Lokální prostředí, regionální prostředí, městské prostředí, venkovské prostředí, subkultura, životní styl,  socializace ve vztahu k typu lokálního prostředí.

 

             Úkoly:

 

1.      Podejte charakteristiku  městského a venkovského prostředí v současnosti

2.      Proveďte srovnání obou prostředí v současnosti s obdobím v minulosti.

3.      Porovnejte životní styl  dětí (mládeže) ve městě a na venkově v současnosti

4.      Vypracujte osnovu obecné charakteristiky lokálního prostředí.

 

 

 

 

 

11.    Působení médií a výchovný proces. 

 

               Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků z daného   tématu je patřičná znalost problematiky komunikace  obecně . Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je pak podat  charakteristiku  hromadných sdělovacích prostředků a jejich funkcí.

               Z toho pak vychází pojednání o manipulativním účinku současných médií. Vyústěním úvah v rámci daného tématu je hledání vztahu výchovy a působení médií a celkového ovlivňování rozvoje osobnosti těmito faktory .

               Dané téma přispívá také současně k pochopení role masmédií v utváření životního způsobu dětí a mládeže v současnosti  a souvislost s oblastí  estetična.

 

 

                Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Str. 135-140

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.61 – 77..

 KLAPILOVÁ,S. Kapitoly ze sociální pedagogiky.  Str. 56-58

 PRŮCHA,J.  Multikulturní výchova a vzdělání.  Pedagogika,1991, č.3, s.269-276.

 

             Klíčové pojmy:

 

           Sociální komunikace, pedagogická komunikace, verbální a nonverbální komunikace, hromadné sdělovací prostředky (masmédia), telematická média, informační společnost, masmédia tištěná, elektronická, auditivní, audiovizuální, funkce médií, etika médií, reklama.

 

             Úkoly:

 

1.      Analyzuj  proces komunikace z hlediska průběhu a jeho aktérů.

2.      Porovnej funkce auditivních a audiovizuálních médií

3.      Vysvětlete podstatu manipulativního účinku médií

4.      Zhodnoťte na základě zkušeností vliv médií na rozvoj osobnosti v současnosti .

 

 

12.     Ohrožení rozvoje osobnosti prostředím, ochrana a práva dítěte. 

 

               Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků  daného tématu je  znalost problematiky prostředí a jeho úlohy v životě člověka (téma 6 a poznatky z  psychologie, sociologie a z obecné pedagogiky).

              Podstatou a hlavním smyslem daného tématu je ukázat všechna ohrožení optimálního rozvoje osobnosti dítěte a mladého člověka, která se nachází v současném prostředí a charakterizovat hlavní činitele tohoto ohrožení. K ohroženým patří také tzv. „děti ulice“  (k tomu viz příloha č. 1)

             Vyústěním úvah v rámci daného tématu je hledání možností sociální pedagogiky v souvislosti s daným tématem. Dané téma umožňuje dát do souvislostí problematiku diagnostikování prostředí s otázkami prevence ohrožování negativními vlivy v prostředí  a také možnostmi kompenzace těchto vlivů  ( k tomu viz příloha č. 2  - Program  pět P).

             Téma také zahrnuje otázky ochrany  a práv dětí a mládeže vymezené  legislativou  (Úmluva o právech dítěte,  připravovaný zákon o práci s dětmi a mládeží) a možnosti jejich participace na životě společnosti. 

 

             Studijní texty:

 

 KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Str. 70-77

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.110 – 118.

 DOČKAL,J. Člověk a svět.  Str. 57-64.

 HRADEČNÁ,M. Vybrané problémy sociální pedagogiky. Str.15-33

 HAŠKOVEC,J.   O pedagogickém smyslu  úmluvy  o právech dítěte. In.:                                       

 Výchova a práva dítěte na prahu  tisíciletí.  Sborník příspěvků z 8. Konference ČPdS. 

 Brno:Konvoj,  2000,s.25-34

 

            Klíčové pojmy:

 

           Prostředí, životní prostředí,globální prostředí, ohrožení, přírodní faktory, demografické faktory, rodina, škola a výchovná zařízení, vrstevnické skupiny, disociální způsob života,  ochrana dítěte,   Úmluva o právech dítěte, Fond ohrožených dětí.

            Úkoly:

 

            1.   Analyzujte  stav životního prostředí  z hlediska ohrožení optimálního vývoje osobnosti.

                  2.   Analyzujte sociální faktory  ohrožující  vývoj osobnosti

                  3.   Proveďte shrnující  kategorizaci skupin dětí, jejichž vývoj je ohrožen

                  4.   Uveďte, v čem je možno spatřovat význam a úkoly sociální pedagogiky v souvislosti

                        s ohrožením vývoje osobnosti.

                  5.   Charakterizujte obsah Úmluvy o právech dítěte a její poslání a na základě zkušeností

                        konfrontujte její dodržování s realitou      

         Přílohy:

 

Příloha č.1                                           Definice dětí ulice

 

Vytvořit obecnou definici děti ulice není jednoduché, protože na její vytvoření má vliv široký rozsah zeměpisných ploch, různé druhy kultur a samozřejmě jedinečná individualita dítěte. Všeobecně se používá termín dítě ulice, protože jasně a okamžitě definuje problém. Někteří odborníci neradi užívají tento pojem, protože už předem dává dítěti "negativní nálepku" a nebere v potaz různé kulturní a sociální rozměry života dítěte.

Definujeme-li děti ulice, musíme mít na paměti, že definice ve vyspělých zemích se odlišují od zemí méně rozvinutých. V méně rozvinutých zemí děti ulice zahrnují většinou chlapce, kteří opustili navždy své domovy z důvodu chudoby. Na druhé straně v rozvinutých krajinách je typické dítě ulice spíše mládež z rodin s průměrným nebo vyšším příjmem, která opouští své domovy na kratší dobu z důvodu rodinných konfliktů či touhy po dobrodružství. Podívejme se jak děti ulice a děti na ulici definují různé mezinárodní organizace zabývající se touto problematikou.

Funding, technical resources and advocacy offered to projects for street living and working children (1996) definuje základní pojmy, které obsahují definici dětí ulice takto:

"Dítě" je definováno jako osoba mladší 18 let.

"Ulice" zahrnuje velký rozsah městských částí, neobydlených budov, sklepů a skládek.

"Žít na ulici" znamená být na ulici, trávit den na ulici a zabezpečovat si tam nejzákladnější životní potřeby.

"Práce na ulici" znamená placené, nejčastěji pomocné práce - jako je například výroba v malých dílnách nebo pouliční prodej, ale i vybíraní popelnic, krádeže apod.

Child in the street (1997) zahrnuje pod název dítě ulice "...každého chlapce nebo dívku, pro které se ulice stala obvyklým útočištěm nebo zdrojem jejich živobytí. Zatímco dospělí, kteří jsou za ně odpovědní selhali v poskytování adekvátní ochrany či dohledu."

Je nezbytně nutné rozlišit dvě skupiny těchto dětí. První skupinou jsou děti ulice, které aktuálně žijí na ulici a jejich život je ovlivněn zkušeností z ulice. Druhou skupinou jsou děti na ulici, které pobývají na ulici v době školního vyučování nebo zde tráví více svého denního volného času, ale vracejí se v noci domů.

ChildHope ve svém Street Children - Resource Sheets for Project Management rozdělil ve spolupráci se skupinou pracovníků nestátních organizací tyto děti do následujících kategorií.

"Děti pracující na ulici" v základě tvoří většinu dětí ulice. Tyto děti tráví dny na ulici, aby vydělaly peníze a pozdě večer se vrátily ke svým rodinám. Jsou v kontaktu se svou rodinou a občas navštěvují školu. V některých případech tyto děti nazýváme dětmi na ulici.

"Děti žijící na ulici" jsou ty, které převážnou část času tráví na ulici, mimo své rodiny nebo žádné rodiny nemají. Často mají jen velmi malou podporu dospělých či kontakt s nimi. Nazýváme je děti ulice. V některých zemích jsou děti, které bydlí na ulici se svými rodinami. Ti se zařazují do kategorie děti ulice.

Pro tento problém existuje mnoho rozlišných definic a termínů. Občas jsou tato pojmenování vhodná a vytvářejí prostor, aby se děti s tímto termínem ztotožnily, ale většina definic má spíše negativní formulace.

Z metodického hlediska se v zahraničních materiálech doporučuje spíše pozitivní způsob definování, a to zeptat se dětí, jak by se sami definovaly.

Každá organizace pracující s dětmi ulice by si měla vytvořit svoji vlastní definici, která vychází z daných podmínek a z podrobného mapování v regionu.

Manuál pro výcvik terénních pracovníků (1997) vypracovaný Světovou zdravotnickou organizací je jedním z odborných materiálů, který ukazuje postup, jak skupinu dětí ulice dle svých               potřeb zmapovat a definovat.    (Převzato  :     Schmidová.K.   Ethum,  2000, č.27,s.8-9)

 

 

 

Příloha č. 2                         PROGRAM PĚT P -    JEHO VYSTUPY A VYSLEDKY

 

Program Pět P je preventivní volnočasový dobrovolnický program pro děti ve věku 6 - 15 let, které jsou ohroženy sociálně patologickými jevy. Program je zaměřen na volný čas a  funguje na principu kamarádského vztahu jednoho dítěte a jednoho dobrovolníka. Dětem může program prospět z mnoha důvodů - děti například nemají kamarády, jsou osamělé, jsou z rodin, které příliš nefungují, nemají volnočasovou náplň, neumí se uplatnit ve své vrstevnické skupině, mají problémy v kolektivu atd. Vztah s dobrovolníkem je pro ně mnohdy první příležitostí, jak poznat kamarádství, cítit něčí zájem, něco zajímavého zažít. Program dětem i dobrovolníkům nabízí "pět p" - tedy přátelství, pomoc, péči, prevenci a podporu. Každá dvojice se schází na 2 -3 hodiny týdně po dobu alespoň 10 měsíců. Náplní společných schůzek je to, co dítě i dobrovolníka baví, zajímá - například sport, kultura, vycházky, výtvarné činnosti.

Děti do programu přicházejí přes pracovníky OPD, pedagogicko-psychologické poradny, výchovné poradce na školách. Dobrovolníci jsou dospělí lidé starší l8ti let, často studenti, ale i mladí zaměstnaní lidé všech profesí. Každý dobrovolník pro účast v programu musí projít třídenním výcvikem, který je zaměřen na sebepoznání, motivaci pro práci v programu, dobrovolníci absolvují psychologické testy a individuální pohovory s psychology, pracují s představou, s jakým dítětem by se chtěli scházet.

Program řídí koordinátor, který je k dispozici dobrovolníkům, rodičům i dětem po celou dobu jejich účasti na programu. Kromě toho jednou měsíčně probíhá skupinová supervize dobrovolníků pod vedením supervizora-psychologa. Dle potřeby je také možné dohodnout individuální termín supervize.

Program Pět P funguje v ČR od roku 1996. Dnes kromě Prahy existuje ještě v dalších 11 městech a celkem je v něm zapojeno přes 300 dvojic dobrovolníků a dětí. Program je inspirován americkým programem Big Brothers, Big Sisters (dále jen BB, BS), který funguje v mnoha zemích světa. Podle výsledků studie Impact 5tudy (zúčastnilo se jí 959 dětí ve věku 10 - 16 let), která byla provedena v rámci programu BB, BS ve Spojených státech amerických, jsou výsledky programu následující:

1) o 46 % se zmenšila pravděpodobnost užívání návykových látek

2) o 27 % se zmenšila možnost abúzu alkoholu

3) o 37 % se snížilo záškoláctví

4) zlepšily se známky dětí ve škole

S) vzrostla důvěra v jejich školní práci

6) o 1/3 se snížila pravděpodobnost násilného chování

7) zlepšily se vztahy v rámci rodiny (lhaní apod.).

V ČR zatím žádná podobná studie provedena nebyla, takže zatím nemůžeme čísly prokázat úspěšnost programu. Můžeme ji hodnotit spíše na základě individuálních změn u dětí. V současné době zpracováváme hodnocení účinnosti programu evaluační metodikou POE, převzatou z programu Big Brothers Big Sisters International. Metodika POE formou řízených interwiev zjišťuje změny v postojích a chování dětí v oblastech jako je například sebehodnocení, vztah ke škole, k vrstevníkům, k rodině a pod. První, zatím neoficiální výsledky ukazují, že se u dětí do programu pět P zařazených nejčastěji objevují pozitivní změny ve vztahu k vrstevníkům a v sebehodnocení.

Obecně je ale úspěchem již to, že program, který jako jeden z prvních začal pracovat na základě individuálního vztahu dobrovolníka a dítěte má po několika letech tak dobré zázemí a rozšířil se do dalších regionů a měst v naší zemi. Dostatek dobrovolníků i důvěra rodičů, dětí, psychologů, pracovníků OPD, učitelů a dalších prokázaly, že nedůvěra a mýty z minulosti přece jen částečně ustupují a že to "s námi možná není zase tak špatné".    (Převzato  :   Kohoutková,A.  Ethum, 2001, č.29, s.39-40)

13.   Metody sociálně výchovného působení. 

 

 

               Dané  téma  není  zpracováno v základní dostupné literatuře a proto mu  bude věnována přednáška a i v další části textu mu budeme věnovat větší pozornost.

               Východiskem pro osvojení si poznatků  daného tématu je  znalost výchovných metod.  Ze všech různých  třídění výchovně vzdělávacích metod  (srovnej: podle etap výchovně vzdělávacího procesu,  podle působení na jednotlivé složky osobnosti, atd.)  zmíníme následující: 

                                                                  - metody přímého výchovného působení  (intencionální)

                                                                  - metody nepřímého výchovného působení (funkcionální)

                Zatímco tradiční pedagogika pojednává především o prvé kategorii metod, sociální pedagogika akcentuje kategorii druhou. Jedná se tedy o takové metody, kdy vliv vychovatele není bezprostřední a přímočarý směrem k vychovávanému  (např. vysvětlování, vytýkání chyb apod.), ale využitím  okolností,  prostředí, vlivů z okolí  se snaží vychovatel na danou osobnost zapůsobit. Tedy naplňují tyto postupy princip, kdy vychovávaný co nejméně pociťuje, že je vychováván.

                K takovým metodám patří :

a)        Organizování  prostředí  -  postup byl již popsán (viz kapitola 6) jako pedagogizace

prostředí

b)        Práce se skupinou  -  je založena na  využití tlaku skupiny (skupinového mínění)  na

jedince.  Může mít také podobu dramatizace,  intervence do sociálně psychického klimatu

skupiny. Na stejném principiu stojí i skupinová psychoterapie.

c)        Využívání životních situací -  jedná se i o využití základních životních aktivit (hra, práce,

sport, umění).  Na stejném principu staví specifické terapeutické postupy (arteterapie, ergoterapie apod.)

d)        Inscenační metoda  je založena na uměle navozených (modelových) situacích a hledání jejich optimálního řešení.

e)        Režimová metoda staví na navození jistého řádu, časového uspořádání  činností. Působení prostřednictvím režimu  probíhá na škále od režimu zcela uvolněného  (vytváří nejistotu) až po režim tuhý potlačující svobodné rozhodování.

     

 

                       Studijní texty:

 

                STŘELEC,S.  Kapitoly z teorie a metodiky výchovy.   Brno: Paido, 1998, 188s.

                MATOUŠEK, O.  Metody sociální práce. Praha: Portál, 2001,

           

                     Klíčové pojmy:

 

            Metoda, výchovná metoda,nepřímé výchovné metody,  výchovný prostředek,  sociální skupina,  skupinová práce, režim, životní  situace, modelová situace, inscenace, dramatizace.

 

                      Úkoly:

           

1.      Porovnejte  podstatu metod přímého a nepřímého výchovného působení

2.      Popište  postup (jednu z uvedených metod) na konkrétním praktickém příkladě. 

3.      Posuďte možnosti využití  daných metod v oblasti prevence a terapie.

 

 

14.     Životní způsob a jeho utváření 

 

               Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků  daného tématu je  pochopení  základní kategorie – životní způsob (styl).

               Problematika životního způsobu souvisí s otázkami hodnotové orientace.  Hodnotový systém se jeví jako významný faktor utváření životního stylu. Vedle toho však existují další faktory objektivní (společenské), i subjektivní (osobnostní).

   Dané téma zahrnuje seznámení se strukturou životního způsobu (sféry lidského života), se základními oblastmi životních aktivit i  problematikou časového rozpočtu.

   Zvláštní pozornost v rámci daného tématu je věnována charakteristice zdravého životního způsobu a v té spojitosti především úloze a funkcím volného času.

               Pro sociální pedagogiku je vedle problematiky zdravého životního způsobu neméně důležité pojetí  sociálně deviačního  (disociálního) životního stylu. Této problematice bude věnována pozornost v přednášce.

 

            Studijní texty:

 

  KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.153 – 173.

  KRAUS,B. Mládež v postmoderní době.  In.:SOCIÁLIA 99,  Sborník z mezinárodní konference.

  Hradec Králové, Gaudamus, 2000, s.9-23.

  HRADEČNÁ,M. Vybrané problémy sociální pedagogiky. Str.65-74.

  SAK,P. Proměny české mládeže. Praha, Petrklíč, 2000.

  ŠMAHEL,I.  Psychologie zdraví a zdravého způsobu života. In.: Problematika výchovy dětí a 

  Mládeže ke zdravému způsobu života v evropských zemích.  Sborník z konference evropských

  zemí. Brno: PF

  MU, 1997.

  KUBÍČKOVÁ,M.  Vůle ke zdravému životu.  Praha: Onyx, 1996

 

           Klíčové pojmy:

 

               Životní způsob (styl), zdravý životní způsob, deviační (disociální) životní způsob, faktory utváření životního způsobu,  hodnotový systém (orientace), volný čas a jeho funkce, postmoderní společnost,  časová struktura.

 

             Úkoly:

 

1.      Popište  komplex faktorů, který se podílí na utváření životního stylu

2.      Charakterizujte  model zdravého životního způsobu

3.      Zpracujte úvahu o svém životním způsobu v konfrontaci s modelem zdravého životního stylu

4.      Charakterizujte sociálně deviační životní styl a možnosti jeho korekce

 

 

 

 

15.     Životní a výchovné situace, krizové situace. 

 

               Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse a doplněno kazuistikami v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků daného tématu je  vymezení  základní kategorie – životní situace (v sociologii viz pojem sociální situace, v psychologii viz pojem náročné životní situace).

               Podstatou  daného tématu je uvedení celé problematiky životních situací do souvislosti sociálně pedagogických. Vycházíme z předpokladu, že každá životní situace může mít jistý pedagogický efekt. K tomu je nezbytné především vymezit pojem výchovná situace.

              Jádrem tématu je právě analýza výchovných situací (fáze, uzlové body, znaky, principy ovlivňování) a na to navazující problematika krizových životních situací a jejich řešení, kde pomáhající profesionál může sehrát významnou roli.

              Vyústěním  daného tématu je úvaha o možnosti prevence krizových životních situací, zvyšování odolnosti vůči nim,  pomoci ku svépomoci a to vše jako součásti sociálně pedagogického dění.

 

 

              Studijní texty:

 

  KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.143 – 152.

  KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Str. 16- 18.

  ŘEZNÍČEK, M. Řešení výchovných situací v převýchovném procesu. Ethum, 1999, č.2, s.10-32

 

        

            Klíčové pojmy:

 

            Sociální situace, životní situace, náročná životní situace, krizová životní situace, výchovná situace, rozhodovací procesy, pomoc, svépomoc, techniky řešení krizových životních situací, sociálně pedagogické dění.

 

            Úkoly:

 

1.      Porovnejte prostou, náročnou a krizovou životní situaci na konkrétních příkladech.

2.      Popište, v čem spočívá  podstata výchovné situace a její průběh

3.      Charakterizujte zásady  řízení výchovných situací

4.      Analyzujte na konkrétním příkladě možnosti  řešení  krizové životní situace a úlohu

      profesionálního pracovníka v této souvislosti.

 

 

 

 

16.    Profesní model sociálního pedagoga 

 

               Dané  téma  je poměrně dostatečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse a doplněno o zkušenosti studentů v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků daného tématu je  vymezení  základní kategorie – sociální pedagog .

               Podstatou  daného tématu je charakteristika dané profese (pracovní činnosti, kompetence, podmínky pro výkon profese, možné typologie ). Na to navazuje  problematika pojetí přípravy sociálního pedagog. To vše je možné uvést do souvislostí se sociálními aspekty pedagogické profese v obecné rovině.

             Vyústěním  daného tématu je přehled  možností uplatnění dané profese v nejrůznějších zařízeních a v různých oblastech společenského života.

 

 

             Studijní texty:

 

  KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.33 – 40.

  KRAUS,B. Sociální aspekty výchovy.   Str. 143- 156.

  MAREŠ,J.  Učitelé a jejich problémy.  Pedagogika, 1991, č.3. s.257-269.

  SPOUSTA,V. Osobnost učitele.  In.:  Texty ke studiu otázek výchovy II. Brno: Paido,1994, s.13-

  25.

 

              

            Klíčové pojmy:

 

            Profese, povolání,  pedagogická profese, profesní kompetence, profesiogram, profesní typologie, podmínky pro výkon profese, příprava na profesi  (pregraduální, postgraduální), profesní uplatnění, standardy (profesionální, vzdělávací, zaměstnavatelské, klientské).

 

             Úkoly:

   

1.      Pokuste se  o sestavení obecné profesiogramu  sociálního pedagoga.

2.      Srovnejte  profesiogram  sociálního pracovníka, sociálního pedagoga a učitele.

3.      Rozveďte podrobněji  model kompetencí sociálního pedagoga s ohledem na konkrétní začlenění v praxi  (podle schématu  Kraus, Poláčková  s. 36)

4.      Posuďte možnosti uplatnění sociálního pedagoga na základě vlastních zkušeností.

 

 

 

17.      Práce sociálních pedagogů v terénu. 

 

               Dané  téma  je málo rozpracováno v základní dostupné literatuře a bude mu věnována přednáška a věnujeme mu i větší pozornost v následujícím textu.  Jedná se o téma, které bezprostředně navazuje ne téma předcházející.  Práce sociálních pedagogů  není zdaleka zarámována jen do prostředí konkrétních výchovných zařízení.  Čím dál více se hovoří o potřebě kontaktních pracovníků pohybujících se v terénu.  Terénní práce probíhá jak na bázi neziskového sektoru (dobrovolnická činnost), tak pod garancí státu (k tomu viz příloha č.1).

               Typickým příkladem je činnost  sociálního asistenta - streetworkera (práce na ulici). Jedná se o práci s určitými cílovými skupinami v jejich časoprostoru, tedy v místech a čase, kde a kdy se povětšinou nacházejí.  Cílovou skupinu představují převážně děti a mladiství žijící rizikovým (disociálním) způsobem života (drogově závislí, prostitutky, děti ulice) . Prioritním úkolem této práce je asistence (doprovázení) při zvládání krizového období života (viz téma č.15). 

Kromě nabídky alternativního trávení volného času s dětmi a mládeží s cílem orientovat je na společensky akceptovatelné činnosti a na zdravý způsob života, vykonává sociální asistent následující činnosti:

·        vytipovává lokalitu se zvýšenou koncentrací dětí a mládeže jako místo svého působení,

·        mapuje lokalitu z hlediska vyskytujících se uskupení dětí a mládeže, jejich způsobu trávení volného času,

·        vyhledává a kontaktuje děti a mládež v době a v místech jejich neformálního setkávání, tj. na ulici, na diskotékách, v rockových klubech, v restauracích, na stadionech apod.,

·        podle potřeby poskytuje okamžitou pomoc a radu v krizových situacích a při řešení osobních problémů,

·        poskytuje dětem a mládeži pomoc při styku s úřady, a tím vytváří kroky k pochopení nutnosti spolupráce s nimi při řešení jejich konkrétních problémů,

·        podílí se na zprostředkování zaměstnání a vede jedince k samostatnému zabezpečování životních potřeb,

·        působí jako mediátor mezi dětmi, mládeží a dospělými a rozvíjí vztah důvěry k dospělým a pochopení dětí dospělými,

·        "doprovází" děti a mládež při rozhodnutí vystavit nové životní perspektivy a posiluje důvěru v možnost nových začátků

·        podle možností vyhledává a podílí se na budování prostorového zázemí pro děti a mládež s nízkoprahovým přístupem přímo z ulice,

·        organizuje na školách a v zařízeních pro volný čas besedy se zaměřením na prevenci sociálních patologií, zejména na protidrogovou prevenci,

·        spolupracuje se zařízeními poskytujícími podporu a pomoc dětem a mládeži,

·        podle místních podmínek spolupracuje na regionálních projektech zaměřených na sociální prevenci u dětí a mládeže.

 

       Praxe ukázala, že mladiství i jejich rodiče raději vyhledají v případě potřeby pomoc tohoto sociálního pracovníka než jiného, spjatého s institucí.

       V době prázdnin v rámci tzv. zážitkové pedagogiky realizuje sociální asistent pro své "klienty" vícedenní sportovně výchovné akce jako je horská turistika, lyžování, vodní turistika, cykloturistika a další zajímavé činnosti. Smyslem zážitkové pedagogiky je kromě strávení volného času alternativním způsobem i emocionální prožitek a nácvik adekvátních reakcí ve vypjatých situacích a při fyzické únavě. V průběhu těchto náročných zátěžových akcí, kdy je mnohdy jeden odkázán na druhého, se mladiství naučí spolupracovat se skupinou pozitivním a konstruktivním způsobem, přizpůsobovat svoje potřeby druhým a důvěřovat lidem.

               Přímé a nepřímé činnosti, o nichž byla řeč v profesním modelu sociálního pedagoga nabývají v případě terénního pracovníka specifické podoby.  Podívejme se na ně za pomoci následujícího schématu : 

            

                                          Formy práce a typy činnosti sociálního asistenta

 

 

                Přímá práce:                              Nepřímá práce:                                           Přesahující práce:

 

            Streetwork :                                                                                                     Supervize

             Mapování-monitoring                      Koncepty-projekty                                Metodickévedení

             Vyhledávání-depistáž                      Administrativa                                       Sebevzdělávání

             Kontaktování                                   Jednání s institucemi                              Mediace

             Doprovázení                                     Prezentace

             Aktuální krizová intervence             Medializace

 

 

             Práce individuální

                       (skupinová) :

              Poradenství

              Sociální intervence

              Socioterapie

              Psychosociální výcvik

              Klubová činnost (zážitková pedagogika)

                  

                              

            Terénní pracovník by měl také ve své práci respektovat jistá etická pravidla ( k tomu viz příloha č. 2 – Etický kodex České asociace streetworku, který má však platnost v celé šíři sociálně výchovné činnosti).

                

 

              Studijní texty:

            

              Časopis  ETHUM,   1997,č.  15,   2000, č.27, 2001, č.30         

 

              Klíčové pojmy:

 

           Sociální pedagog, terénní pracovník,  sociální asistent,  streetworker,  depistáž, monitoring,  screening,  přímá práce, klubová činnost, poradenská činnost, nízkoprahová činnost, supervize,  klient, klientský přístup, individuální činost, skupinová práce.

 

               Úkoly:

     

1.      Charakterizujte činností  přímé a nepřímé povahy u sociálního pedagoga pracujícího v terénu

2.       Na konkrétním příkladě popište postup  činností  v práci  sociálního asistenta

3.       V čem spočívá základní princip klientského přístupu

4.       Uveďte na základě zkušeností  konkrétní příklady terénní práce

 

              Přílohy:

 

               Příloha č. 1.            JAK SE DAŘÍ TERÉNNÍ PRÁCI POD STÁTEM?

                                                                   (panelová diskuse)

 

Terénní prací pod státem se rozumí především funkce sociálního asistenta. Téma panelové diskuse jsem si vybral hned z několika důvodů: sám pracuji ve funkci sociálního asistenta od roku 1996 a tak mám s touto prací řadu zkušeností a cítím se být kompetentní se ke spoustě věcí vyjádřit, jakékoliv téma streetwork - tedy i ten ve státní správě - mne přirozeně zajímá jako předsedu České asociace streetwork, a v neposlední řadě jsem se tématu sociálního asistenta věnoval ve své bakalářské práci. Právě na základě závěrů, které jsem ve zmiňované práci učinil, jsem se rozhodl některé ze shrnujících tezí - často diskutabilních či možná kontroverzních - vyslovit nahlas, zveřejnit a vyprovokovat o nich diskusi. Nutno říci, že tento záměr se mi povedl, myslím, dokonale.

K panelové diskusi j sem se rozhodl proto, abych dal prostor k vyjádření co největšímu počtu účastníků. Vycházeje z rady kolegy Jirky Staníčka o tom, že k úspěšnému odstartování panelové diskuse stačí říci dvě věty, z nichž ta první naštve jednu polovinu posluchačů a ta druhá rozlítí zbytek, jsem jako výchozí tvrzení použil shrnutí ze své práce. Pro ilustraci těch několik vět - stejně jako účastníkům diskuse - předkládám i čtenářům:

Funkce sociálního asistenta je již od svého vzniku založena pouze na základě usnesení vlády. Usnesení vlády číslo 341/94 funkci sociálního asistenta experimentálně zavedlo, usnesení vlády číslo 209/97 uložilo funkci personálně posílit a rozšířit do všech okresů.

Přes veškerá kladná hodnocení experimentu i úkol funkci rozšířit působí v současné době v České republice stále jenom 25 sociálních asistentů – pouze v některých okresech (na OkÚ, OÚ i MagÚ) a vesměs tam, kde byly tyto funkce zřízeny již v polovině devadesátých let.

Funkce sociálního asistenta byla zřízena jako článek sociální prevence, který měl představovat specifickou terénní sociální práci s dětmi staršího školního věku a mládeží ohroženou nebo již zasaženou sociálně patologickým vývojem. Zatímco v době zavedeni funkce byla tato práce v našich podmínkách něčím zcela novým a právě stát se významně zasloužil o její rozvoj, dnes je skutečným reprezentantem terénní práce neziskový sektor a neziskové organizace.

V neprospěch státu jako zřizovatele podobné práce hovoří jeho nepružnost, neschopnost definovat jasnou zakázku, tendence mít ze svých zaměstnanců úředníky i špatné zázemí, zejména v oblastech podpory a supervize. Jednoduše by se dalo říci, že stát vytváří sociálního asistenta spíše jako součást systému nežli na základě konkrétní potřeby. Navíc je možné konstatovat, že zájem státu o podobnou práci zdaleka není tak viditelný jako v době, kdy byl institut sociálních asistentů vytvářen.

Sociální asistent rozhodně není totéž co streetworker, i když sociální asistenti občas metodou streetwork pracují, působí však v oblastech sociální, zejména primární prevence. Většinu jejich pracovní náplně stále tvoří přímá práce s dětmi a mládeží, pracují však více v zařízeních nežli na ulici. Velmi široká vzorová pracovní náplň umožňuje, že každý ze sociálních asistentů má velkou možnost výběru, čím se bude zabývat - v praxi to vypadá tak, že každý sociální asistent dělá něco jiného. V poslední době klesá podíl přímé práce sociálních asistentů a naopak jim narůstá podíl činností koordinačních a manažerských – z terénních pracovníků se začínají stávat úředníci.

Vlivem všeho výše uvedeného se sociální asistenti vyhranili do takových dvou rolí. Část sociálních asistentů zůstala kontaktními pracovníky a vykonává přímou práci, zatímco druhá část se stala více koordinátory a manažery.

V návaznosti na vymezování terénní práce i na proces všech reforem v naší zemi probíhajících se ukazuje, že další setrvávání sociálních asistentů bude ve státní správě jenom velmi obtížné.

Řada sociálních asistentů získala během svého působení nejen cenné zkušenosti, ale i kvalitní vzdělání, navíc se u většiny sociálních asistentů, kteří uspěli, jedná o velmi schopné odborníky s přesahy. Jejich budoucnost tak rozhodně nemusí být viděna černě. I když je v tuto chvíli otázkou, zda mají větší šance na uplatnění v oblasti poskytování služeb sociální intervence nebo při vytváření komunitních plánů.

Kontaktní práci by ale bylo dobré – v rámci zachování její kvality – přenechat neziskovému sektoru. Terénní práce pod stát zkrátka nepatří.

 

Cíl panelové diskuse byl docela smělý. Posoudit, zda má terénní práce ve státní správě smysl anebo nemá, a podiskutovat, jak se funkce sociálního asistenta osvědčila v praxi a jak na to nahlížejí přítomní účastníci.

Přítomní návštěvníci se podle očekávání v průběhu diskuse rozdělili do pomyslných dvou skupin, z nichž ta jedna zastávala názor hájící funkci sociálního asistenta a ta druhá názor spíše opačný.

Bylo velmi zajímavé sledovat zkušenosti a argumenty, kterými účastníci diskuse přispívali do debaty. Že to byla debata zajímavá a názory rozhodně stojící za přemýšlení a zvažování, dokáži kouskem diskuse, v níž se jednotliví diskutéři snažili svým argumentem převážit misku vah o smyslu terénní práce ve státě na svoji stranu. Uvádím s dovolením bez konkrétních jmen:

     (Převzato :       Ethum ,  2001, č. 30, s. 34-35)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

             Příloha  č. 2                            ETICKÝ KODEX ČAS

           

             Etický kodex pro streetwork vychází z etického kodexu sociálních pracovníků.

 

l. ETICKÉ ZASADY OBECNĚ

1.1 Sociální, psychologická a zdravotní péče je založena na hodnotách demokracie a lidských práv, které jsou vyjádřeny v Chartě lidských práv Spojených národů,  v Úmluvě o právech dítěte a v etickém kodexu Práv pacientů. Dále se řídí zákony tohoto státu, které se od uvedených kodexů odvíjejí.

1.2 Terénní pracovník ctí jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.

1.3 Mezi základní hodnoty řadíme práva jedinců na soukromí, důvěrnost, sebeurčení a autonomii. Tyto principy se uplatňují i v přístupu ke klientům a musí být v souladu nejen s profesionálními povinnostmi, ale i se zákonem.

1.4 Právo každého jedince na seberealizaci je zpochybnitelné pokud dochází k omezení takového práva u druhých osob.

1.5 Terénní pracovník usiluje o zajištění vysoké odborné úrovně, přičemž poskytuje pouze ty služby, které odpovídají standardům pro terénní programy (standardy minimální léčebné péče, standardy sociálních služeb,...) a individuálním kompetencím jednotlivých pracovníků.

1.6 Součástí etického přístupu je dobrá vůle pomáhat na základě znalostí, dovedností a zkušeností jednotlivcům, skupinám a komunitám při jejich rozvoji a při řešení konfliktů se společností.

1.7 Profesionální odpovědnost má prioritu před osobními zájmy.

 

2. ETICKÉ ZÁSADY VE VZTAHU KE KLIENTŮM

 

2.1 Terénní pracovník respektuje klienta jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy a povinnostmi, včetně jeho zodpovědnosti za své zdraví.

2.2 Terénní pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva klientů.

2.3 Terénní pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Chrání klientova práva na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje jej o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytuje bez jeho souhlasu. Pokud použije získané informace (např. ke studijním aj. účelům-kazuistiky, statistické zpracování, zprávy pro instituce), vždy garantuje anonymitu osobních údajů.

2.4 Terénní pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti se svým působením v terénním programu a které se vztahují ke klientům. Této povinnosti jej může zbavit pouze klient nebo jeho zákonný zástupce písemným prohlášením. I v tomto případě je však pracovník terénního programu povinen zvážit zachování mlčenlivosti, pokud je to v zájmu klienta. Tím nejsou dotčena příslušná ustanovení trestního řádu a povinnost vypovídat před orgány činnými v trestním řízení.

2.5 Terénní pracovník hledá možnosti jak zainteresovat klienty do řešení jejich problémů.

2.6 Terénní pracovník se musí snažit zajistit, udržet a rozvíjet svou profesionální kompetenci, která obsahuje i supervizi, uvědomovat si a zachovávat hranice vlastních kompetencí.

 

3. ETICKÉ ZÁSADY VE VZTAHU K ZAMESTNA VATELI

 

3.1 Terénní pracovník plní odpovědně své povinnosti vyplývající ze závazků svému  zaměstnavateli.

3.2 Zaměstnavatel vytváří takové podmínky, které umožňují členům pracovního týmu závazky přijmout a uplatňovat je v souhlasu s tímto kodexem.

3.3 Terénní pracovník se snaží ovlivňovat pracovní postupy s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb.

 

4. ETICKÉ ZÁSADY KOLEGIALITY

 

4.1 Terénní pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytované služby.

4.2 Terénní pracovník respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborníků. Připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě a vhodným způsobem.

4.3 Terénní pracovník je povinen konstruktivně spolupracovat s těmi kolegy a odborníky, kteří jsou následně v kontaktu se stejnými klienty. Předávali klienta do péče kolegovi nebo jinému odborníkovi, pak jej, po vydání klientova písemného souhlasu, může informovat o dosavadním průběhu péče.

4.4 Terénní pracovník upřednostňuje týmovou spolupráci před separací a individuálním pojetím služby.

 

5. ETICKÉ ZÁSADY ODBORNOSTI A POVOLÁNÍ

 

5.l Terénní pracovník dbá na udržování a zvyšování prestiže daného typu služby.

5.2 Terénní pracovník se snaží o zvyšování odborné úrovně své práce a brání tomu, aby odbornou práci prováděl nekvalifikovaný pracovník nebo bez patřičného vzdělání a průpravy.

5.3 Terénní pracovník je zodpovědný za celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základní předpoklad pro udržení stanoveného standardu služeb a schopnosti řešit etické problémy.

5.4 Terénní pracovník má jasně stanovený časový rozsah pracovní činnosti, který je povinen dodržovat s ohledem na případy, které vyžadují neodkladné řešení.

5.5 Terénních pracovníků se týká ohlašovací povinnost pouze v případech určených zákonem ČR.

 

6. POSTUPY PŘI ŘEŠENÍ ETICKÝCH PROBLÉMŮ

 

6.1 Závažné i méně závažné etické problémy řeší tým terénního programu v rámci supervize. Každý člen týmu má mít možnost diskutovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci se všemi stranami, kterých se problém týká.

6.2 Úkolem supervize je mj. napomáhat řešit etické problémy, které se jednotlivcům a týmu terénních programů nedaří řešit z vlastních lidských a odborných zdrojů.

6.3 Základní etické problémy, pro které každý program vypracovává zvláštní metodické pokyny, jsou tyto:

·        kdy a jak zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny, komunity

·        kterým případům dát přednost a věnovat čas

·        kolik pomoci poskytnout (.. aby klienta motivovaly ke změně postojů a nevedly ke zneužití)

·        kdy přestat s poskytováním služeb terénního programu

 

 

 

 

 

 

 

18.     Sociálně výchovné působení v minoritních skupinách, komunitní

        práce.  

 

               Dané  téma  je částečně  zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse a doplněno o zkušenosti studentů v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků daného tématu je  problematika multikulturality  (viz  otázky kultury a subkultur, majority a  minorit   v sociologii). Od toho se odvíjí otázky multikulturní výchovy.  V praxi se pak jedná o využití znalostí o terénní práci.

               Problematika minorit je aktuální a významná především s ohledem na romské etnikum, ale vzhledem k demografickému vývoji naší společnosti lze předpokládat, že do budoucna se spektrum minorit výrazně rozšíří.

               Podstatou  daného tématu je charakteristika působení a výchovné práce v rámci minorit s cílem napomoci ke zlepšení situace (především dětí a mladých lidí), podmínek života.  Na to navazuje  problematika komunit a práce s komunitou. V zásadě se dělí na komunity geografické (sídelní) a duchovní (sociálně psychické). V praxi však práce s komunitou může mít různou podobu (k tomu viz přílohy č. 1 a č. 2).  To vše staví na principu spolupráce a přeměny pasivního příjemce určité pomoci v aktivní za sebe odpovědnou osobnost. 

             Vyústěním  daného tématu je specifika  komunitní práce v souvislosti se začleňováním marginalizovaných  skupin.a jejich integrace do společenského  života. To se týká rovněž osob společensky  nepřizpůsobených a ohrožených sociálním vyloučením  (k tomu viz příloha č. 3).

 

 

           Studijní texty:

 

  KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.119 – 125, 137-142

  HAVRDOVÁ,Z. Komunitní práce. In.: Obce ,města regiony. Praha: SLON, 1997

  Časopis    ETHUM    1997  č.  17   (celé číslo je věnováno komunitní práci)

 

           Klíčové pojmy:

 

           Minorita, majorita, etnikum, marginální skupina,  komunita, komunita  sídelní (geografická),  komunita  občanská,  komunita duchovní,  komunita profesní, komunitní práce, komunitní pracovník  (konzultant, animátor, facilitátor), komunitní projekt, komunitní vzdělávání, komunitní škola. 

 

 

          Úkoly:

1.      Uveďte příklady jednotlivých typů komunit

2.      Charakterizujte základní principy komunitní práce.

3.      Na základě uvedených příkladů (studií)  popište etapy práce s komunitou.

 

          

Přílohy  :

 

          Příloha č. 1                        Komunitní práce s ohroženou mládeží

 

V létě minulého roku dosavadní průběh realizace projektu_"Komunitní práce s ohroženou mládeží v Olomoucké aglomeraci přinesl do pracovního týmu sdružení otázku jak dále pokračovat.

Denní praxe přinesla dobrou zkušenost práce s příslušníky naší cílové skupiny (věk 14 až 20 let). Klub celkem pravidelně navštěvovalo kolem 30 mladých lidí, z nichž několik přinášelo do činnosti klubu zajímavé nápady. Práce s těmito účastníky komunitní práce pak přinesla určité povědomí o naší nabídce několika desítkám mladých lidí z naší cílové skupiny.

U takové praxe by bylo možné zůstat, ale neodpovídalo by to cílům a vytýčeným úkolům projektu. V této souvislosti je ale nutné poznamenat, že pracovníci týmu v uvedené době i později projekt rozvíjeli v nepříznivých podmínkách nejistého finančního zabezpečení ministerstvy, kterými byl projekt přijat. To se projevilo v nestabilitě týmu, existenčních nejistotách, dobrovolnou prací bez zaměstnaneckého poměru, v odchodu zapracovaných a příchodu nových pracovníků.

Proto při následné realizaci projektu byl položen důraz na rozšíření nabídky tak, aby oslovila co nejvíce příslušníků naší cílové skupiny. Zcela zákonitě se zde objevily i náměty pro oslovení zájmových skupin i jednotlivců, kteří jsou spojeni svým zájmem o téma graffiti. K tomu byly formulovány úkoly pro terénní pracovníky, streetworkery (2), k jejich kontaktům s writery (ve smyslu tvůrců graffiti) a k poznávání jejich názorů a prostředí. Tento záměr se ale stále nedařilo uspokojivě realizovat. Terénní pracovníci argumentovali tím, že je to, do určité míry, skupina s utajovanou činností, která se brání odhalení jejich pravých zájmů a zaměření a že mezi ně nelze proniknout.

V takové situaci mi nezbylo nic jiného, než se pro realizaci uvedených úkolů osobně angažovat. Přiznám se, že to nebylo jednoduché hned z několika důvodů. Nejmenší překážkou bylo navštěvování míst s výskytem graffiti v době večerní, noční anebo brzo ráno. Problémem se stala skutečnost, že řada následných kontaktů s writery vyžadovala fyzickou kondici v běhu na kratší i delší tratě. Jako člověk, vzdálený jejich věku již několik desetiletí jsem to neměl jednoduché. Ne vždy jsem v takovém měření sil vyhrál. Jednoho cíle jsem ale dosáhl, prvotní kontakty byly postupně navázány. Od toho se odvinula diskuse, poznávání zájmů a zaměření writerů. Postupně mi tak pomáhali pronikat do historie i současných tajů graffiti a i když si myslím, že v celkovém pochopení tohoto fenoménu jsem stále na začátku, přispělo to k formulaci naší nabídky nejen pro tvůrce graffiti ale i pro jejich odpůrce, zvláště orgány státní správy a samosprávy.

Počátkem tohoto roku vznikl souborný materiál "Náměty k podpoře práce se specifickou skupinou mládeže u které je společným motivačním znakem zájem o tvorbu graffiti na území města Olomouce."

Náš postoj v této věci není ani nekritickou obhajobou činnosti writerů, naší platformou není ale ani represívní řešení důsledků realizace graffiti. Orientujeme všechny ty, kteří mají zájem o efektivní rozplétání problémů v této oblasti na řadu podstatných znaků, které objasňují s tím spojené jevy a ve svých důsledcích je umožňují následně účinně korigovat.

Graffiti je jedním z mnoha projevů generační revolty, ne nebezpečnějším, než jiné. Umožňuje mladým lidem grafické vyjádření odlišných názorů a to je pozitivní oproti jiným orientacím. Je nedoceněna jejich snaha a připravenost podílet se na estetickém zlepšování, již tak narušeného životního prostředí v místech, kde jsme nuceni žít. Ne každý se sprejem v ruce je tvůrce graffiti. Ne každý sprejer je vandal. Proto nemůžu souhlasit se současnými snahami po "zvláštním zákonu proti činností sprejerů". Jinak bych musel připustit chybění zákona proti zlodějům aut, barevných kovů atd.

Nezakrýváme před odpůrci a uvědomují si to dnes i tvůrci graffiti, že škody z této činnosti při poškozování soukromého, státního i městského majetku jsou značné. Přesto tento stav ještě nedovedl, zvláště poškozované k tomu, aby se snažili pochopit podstatu tohoto sociálně kulturního jevu. Setkáváme se většinou s jednostranným odsuzováním takové činnosti, voláním po represi, jejím upřednostňováním a to mnohdy i těmi, kteří deklarují svůj zájem o ohroženou mládež. V souvislosti s tím konstatujeme, že u této tendence nejde o nic jiného, než o strach a obavy z neznámého a snahu jednoduše se s těmito projevy vypořádat bez chuti poznat souvislosti, příčiny a důsledky.

Je nesporné, že generační revoltu, na jejímž konci je dospělost člověka, si musí každý zažít sám. Od toho se odvíjejí dvě základní možnosti dospělých, být v tomto procesu protivníky a nebo druhou stranou dialogu a alternativních nabídek. Jsme pro tuto variantu. Proto jsme s tvůrci graffiti v kontaktu, poznáváme jejich názory potřeby a náměty, diskutujeme s nimi. Snažíme se jim vytvářet, společností akceptovaný, prostor pro výtvarnou realizaci.

Čtenář si možná již položil otázku, čeho jsme již v tomto snažení dosáhli. Podařilo se nám v květnu tohoto roku uskutečnit "ALTERNATIVA FESTIVAL 2000", kde jsme prezentovali výsledky projektu "Komunitní práce s ohroženou mládeží" v olomoucké aglomeraci. Jeho součástí bylo i komplexní předvedení naší práce s tvůrci graffiti. Ti zde svůj názor ztvárnili pod souborným názvem "Sprejeři nejsou gauneři". Řada z nich zde tvořila na vnitřních i vnějších plochách bezúplatně poskytnutého pavilonu a zúčastňovali se diskusí k tomuto tématu.

Samozřejmě, nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Práci na přípravě této akce předcházelo jednání s ředitelem Výstaviště FLORA Olomouc, a.s ing. Vladimírem Pokorným, zda umožní writerům se kterými pracujeme, tvořit na jednu z parkových staveb "rondel". Není účelem popisovat celý průběh složitého vyjednávání s organizací, která každoročně vynakládá značné finanční prostředky na odstraňování nevhodných grafických výtvorů.

Rondel byl uvolněn a v rámci zmíněného festivalu ho writeři výtvarně "pojednali" k obrazu svému. Výsledek je pro akciovou společnost přijatelný, zvláště tím, že betonová stavba získala určité jednotící výtvarné řešení povrchu. Neobjevují se zde vulgární a extrémní politická vyjádření, zlepšil se pořádek v okolí stavby, protože "tajemná kaligrafická tvorba" graffiti v sobě má cosi, co vychází ze vztahů v této zájmové skupině. Existují tam hierarchie, i jimi tito mladí lidé v generační revoltě vyjadřují své výhrady k existující společnosti. Je k jejich cti, že tyto vztahy jsou v mnohém inspirovány respektem k těm, kteří mají určité výtvarné nadání a umějí se prosadit ve vnitřní výtvarné konfrontaci skupiny, společenství. Na rozdíl od autorů jiných nepřijatelných činů uvnitř naší společnosti, se pod své dílo podepisují a jméno tvůrce v takovém společenství je známo. Takové dílo nelze bez sankcí přemalovat, pokud to nevyplývá z hierarchie vnitřních vztahů a kontaktů.

Uváděná dílčí poznání pak navozují řadu námětů, jak využít této ušlechtilé motivace k estetickému zlepšování stále se množících betonových a jiných ploch a bariér, mezi kterými musíme žít. Proto je naší následnou snahou jednat s těmi, kteří takové plochy vlastní, aby je uvolňovali pro výtvarnou činnost. Užitek z nastíněného vývoje je mnohostranný. Když opomineme podíl na kultivaci mladých lidí, kteří mají takové zájmy jde o zlepšení estetiky prostředí (diskuse líbí - nelíbí, z toho nevyjímaje), profit to přinese i policii, která tak svoje úsilí v ochraně bezpečnosti občanů a jejich majetku bude moci více koncentrovat na místa a oblasti, kde jsou trestné činy skutečně páchány, včetně čmárání po cenných fasádách a chráněných plochách.

Občas se setkávám i s otázkou "Myslíte si, že práce s mladými tvůrci graffiti má vůbec nějaký význam?" Většinou odpovídám v obdobném typu myšlenkového zkratu. "Po dobu, kdy mladý writer tvoří svoje dílo na legální plochu, což mu trvá od 10 minut po několik hodin, není ohrožován a ani nikoho neohrožuje." Myslím si, že kdyby jen to bylo výsledkem našeho snažení, tak stojí za tím jít.

Můj dík patří Kateřině Weiserové, za poskytnutí své diplomové práce na téma graffiti a řadu dobrých rad a zkušeností. Filipu Rajhelovi a Radku Tomancovi za lidi se sprejem v ruce, kteří mi poskytli cenné rady. V neposlední řadě děkuji své paní za shovívavost pro moje noční toulky.

(Převzato :      Ethum  ,   2000, č. 27,  s.25-27)

 

 

 

Příloha č. 2                Co je KOMUNITNÍ PÉČE O DUŠEVNÍ ZDRAVÍ ?

 

Obrazně řečeno: komunitní péče o duševní zdraví umožňuje lidem s duševní nemocí opustit brány ústavů, které si po dvě stě let osobovaly právo "léčit". Komunitní péče (starší termín komunitní psychiatrie) je ve vyspělých zemích principem, kterým se přistupuje k lidem s duševní nemocí (Velká Británie, Holandsko...). V těchto zemích je psychiatrická "...péče upravená zákonem o duševním zdraví, na který Česká republika stále ještě čeká." (Machová, 1995)

Komunitní péče o duševní zdraví je "...účelný systém, který sdružuje všechny služby, jež mohou napomáhat podpoře a rozvoji duševního zdraví členů komunity." (Hartl, 1993) Hlavním požadavkem komunitní psychiatrie je její maximální dostupnost v prostředí, ve kterém její uživatelé žijí. Hartl uvádí pět základních složek, ze kterých obvykle model komunitní péče sestává:

1.      24hodinová pohotovostní služba (např. ve střediscích krizové intervence),

2.      ambulantní služby,

3.      možnost rychlé hospitalizace,

4.      možnost částečné hospitalizace (denní a noční stacionář, rehabilitační programy apod.)

5.      poradenská střediska (včetně poradensl.ých kampaní, výzkumu a vzdělávacích programů).

Důležitá je u všech složek vzájemná propojenost, tedy spolupráce a návaznost služeb.

Jak již bylo naznačeno, psychiatrická péče v České republice na svoji transformaci stále ještě čeká. V posledním desetiletí došlo k významnému posunu v péči o duševní zdraví, vzniklo  několik významných institucí, které tvoří dobrý základ budoucích komunitních služeb, jakož i svépomocných iniciativ. Vlastní komunitní péče se pak začíná ověřovat v několika regionech. Většina velkých psychiatrických léčeben však kromě lehkého snížení počtu lůžek nebyla zatím nucena provádět větší proměny sebe sama, ani reflektovat kvalitu služeb, které poskytuje.

Proto, aby pomoc lidem s duševní nemocí byla vyhovující, vznikla na počátku roku 1996 Česká asociace pro psychické zdraví (ČAPZ). Asociace sdružuje jak poskytovatele služeb duševního zdraví, tak uživatele, jakož i další instituce a jednotlivce zaměřené svými aktivitami k vytváření optimálních životních podmínek klientům psychiatrické péče. Jejím hlavním posláním je podpora rozvoje moderních, humánních, komunitně orientovaných přístupů ke všem duševně nemocným.

             (Převzato  :      Taušová, M.  ,Ethum   ,  2000, č. 27, s. 13)

 

 

 

Příloha  č. 3          PRÁCE S OSOBAMI OHROŽENÝMI SOCIÁLNÍM VYLOUČENÍM A       

                                              S OSOBAMI SPOLEČENSKY NEPŘIZPŮSOBENÝMI

 

I. Kdo je ohrožen sociálním vyloučením a kdo je považován za osobu společensky nepřizpůsobenou?

Kdo je ohrožen extrémním sociálním vyloučením

- spravedlivá odpověď zní: každý;

- každý jedinec si nese životem svojí individuální psychosociální výbavu s níž zvládá, případně nezvládá nepříznivé životní situace a pokud k tomu navíc nemá potřebné zázemí, jsou nastartovány podmínky procesu sociálního vyloučení;

- výčet faktorů způsobujících situace, které vedou až k sociálnímu vyloučení je dlouhý a  nejsou to jen záležitosti konfliktu jedince se společností. Je možné dílčím způsobem pojmenovat okruh těch, kterým vyloučení hrozí a kteří o pomoc žádají (příp. nežádají, protože se třeba stydí za svojí situaci). Problémy se navíc většinou řetězí a jejich zmnožení působí na prohlubování sociálního propadu. K těmto okruhům osob patří:

-         osoby s patologickými závislostmi všeho druhu;

-         osoby, které nejsou schopny z důvodu svého psychického nebo společenského  znevýhodnění řešit zátěžové situace;

-         osoby proti nimž je vedeno trestní řízení nebo jimž byl výkon trestu podmíněně odložen;

-         osoby žijící nedůstojným způsobem života;

-         osoby propuštěné z výkonu vazby a z výkonu trestu;

-         osoby, které se staly obětí trestného činu;

-         osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody;

-         osoby bez bydliště;

-         osoby dlouhodobě nezaměstnané;

-         mladí dospělí, propuštěni ze školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy po dosažení zletilosti, příp. po dosažení 19 let věku, případně po ukončení přípravy na povolání;

-         osoby bez státní příslušnosti.

Kdo je považován za osobu společensky nepřizpůsobenou

Okruh osob zařazených mezi občany společensky nepřizpůsobené vyjmenovávají zákony a prováděcí vyhláška (např. z. č. 100/1988 Sb., z. č. 114/1988 Sb., vyhl. č. 182/1991 Sb., a j.)

Pokud si někdo dá tu práci a bude bádat v právních předpisech a v literatuře, zjistí, že právní předpisy se sociálně ohroženými osobami příliš nepočítají a že oba okruhy osob se někde překrývají. Je to tím, že sociální role nositele určitého sociálního jevu se s časem mění. Lze tak říci, že nepřizpůsobený časem může být ohrožen důsledky či následky svého nepřizpůsobení a stane se ohroženým.

 

II. Jak se osoba společensky nepřizpůsobená, či osoba ohrožená sociálním vyloučením stane klientem sociálního kurátora

Nejprve - kdo je sociální kurátor

Sociální kurátor, je specializovaný sociální pracovník, který na základě své vlastní diagnostické činnosti a ve spolupráci s dalšími institucemi, poskytuje sociální služby a dávky. Zároveň poskytuje, doporučuje, případně zprostředkovává sociální, právní a psychologickou pomoc osobám, kterým hrozí bez pomoci společnosti sociální vyloučení a propadnutí se do chudoby, z důvodu jejich tíživé životní situace.

Kontakt s klienty

-         je svobodný, dobrovolný a nízkoprahový;

-         realizuje se jako přímý nebo zprostředkovaný.

Práce s klientem

-         kontaktní prvoliniová práce;

-         individuální případová práce na základě svobodného rozhodnutí klienta.

Vyhledávání

-         osoba nebo osoby v tíživé sociální (životní) situaci se samy obracejí na sociálního  kurátora (některé situace jsou kodifikovány);

-         nabídka je zprostředkována jinou osobou nebo zařízením, kterým je známá situace klienta;

-         sociální kurátor depistážní činností sám a ve spolupráci s obcí v příslušném území vyhledává klienty a realizuje nebo zprostředkovává pomoc.

                  (Převzato  :    ETHUM ,  2001, č. 32, s. 4_5)

 

 

 

 

 

19.  Pomáhání v ČR, dobrovolnická práce. 

 

               Dané  téma  je  částečně zpracováno v základní dostupné literatuře a bude předmětem diskuse a doplněno v rámci konzultace. Východiskem pro osvojení si poznatků daného tématu je  vymezení  základní kategorie – pomáhání jako snaha obnovit nalomenou rovnováhu člověka se sociálním prostředím v současnem složitém světě a náročné době.

               Podstatou  daného tématu je charakteristika pomáhání jako jednání vycházející z jedné nejdůležitějších morálních norem  (též pilíř křesťanské etiky),  mající kořeny ve filantropismu a vycházející z altruistických potřeb člověka. 

               Motivačními faktory jsou:  pocit užitečnosti  (např. u seniorů) , ocenění,  pocit dobře vykonané práce, potřeba růstu, seberealizace, osobní zkušenost, možnost být součástí společenství, zvědavost, potřeba poznávat nové lidi, pocit dluhu (někdo mi pomohl), řád a pravidelnost (např. u nezaměstnaných), léčení komplexu méněcennosti, potřeba řešit určitý problém, náboženské důvody.               Nového étosu se pomáhání dostává s jeho postupnou profesionalizací v průběhu 20. století. Jsou také již vypracovány styly této práce a postupy – metody pomoci.

               I v současnosti je však stále aktuální pomoc a pomáhání  na bázi nestátní, neprofesionální a v té spojitosti se setkáváme  s  problematikou dobrovolnictví. Jedná se o činnost různých nadací,  charitativní, diakonie, občanská sdružená, veřejně prospěšné společnosti, které ve značné míře staví svou práci právě na dobrovolnictví.

            Dobrovolnickou práci může vykonávat každý dospělý člověk bez ohledu na věk.  Jsou určité věkové skupiny a kategorie populace, které mají k dobrovolnické práci blíže a to především v souvislosti s množstvím  volného času.  Jsou to např.  nezaměstnaní,  matky v domácnosti, senioři, ale mohli by to být i ti, kteří přísluší do kategorie mládeže.

            Dobrovolníci zastávají  v organizacích nejrůznější pozice (od pomocných prací až k vysoce odborným a odpovědným). Závisí to na jejich věku, vzdělání, zkušenostech, časových možnostech, zájmu a na druhé straně na potřebách samotné organizace. Pro názornost uvedeme příklad typologie dobrovolnické práce.

          

 

 

 

 

 

podle délky zapojení do dobrovolnické práce

 

 

Ø       dlouhodobá

Ø       jednorázová

Ø       příležitostná

 

 

podle počtu

spolupracovníků

 

Ø       individuální

Ø       skupinová

 

 

podle vykonané práce

 

Ø       v podpůrných službách

Ø       v přímých službách

Ø       ve výborech v řídící roli

Ø       v řídících a dohlížecích postaveních

 

 

podle sféry působení dobrovolníků

 

 

Ø       zahraniční dobrovolníci na našem území

Ø       naši dobrovolníci v zahraničí

Ø       domácí dobrovolnická práce

 

 

             Studijní texty:

 

  KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.173 - 198.

  KUSÝ,M.  Práce středisek výchovné péče pro děti a mládež. Sociální politika, 1997,č.1

  MATOUŠEK,O. Práce s rizikovou mládeží  (LATA)  Praha: Portál,1996..  

  ŘEZNÍČEK,I.   Metody sociální práce.  Praha: SLON. 1994.

  ÚLEHLA,I. Umění pomáhat. Učebnice metod sociální práce.Písek: Renesance, 1996.

  Časopis   ETHUM     2001, č.29  (problematice je věnováno celé číslo)

 

           Klíčové pojmy:

 

           Pomáhání, pomáhající profese, nedirektivní přístup, klient,  syndrom vyhoření, metody pomáhání, terapeutická práce, krizová intervence, dobrovolník, dobrovolnictví, dobrovolnická služba, práce s dobrovolníky,   sociální prevence.

 

 

           Úkoly:

1.        Analyzujte podstatu pomáhání z hlediska historie a současné postmoderní společnosti.

2.        Charakterizujte etiku profesionála v pomáhajících profesích.

3.        Porovnejte direktivní a nondirektivní přístup v pomáhání.

4.        Popište základní etapy v práci s dobrovolníky

 

 

 

20.    Probační a mediační služba.

 

            Dané  téma  je dosud poměrně málo rozpracováno v základní dostupné literatuře a bude mu věnována přednáška a věnujeme mu i větší pozornost v následujícím textu.  Jedná se o téma, které bezprostředně navazuje ne téma předcházející.   Na bázi  pomáhání  a k pomáhajícím profesím patří i mediační a probační služba. U nás funguje od 1.1.2001 (zákon č. 257/2000 o probační a mediační službě).

            Vychází z toho, že dekriminalizace, depenalizace, re-integrace mladistvých je jedním z pilířů Úmluvy o právech dítěte. Vzhledem k tomu, by mělo být mladistvým pachatelům, kteří se přiznají ke spáchání trestného činu nabídnuto alternativní soudní řízení. Ideální by bylo, kdyby v každém stadiu soudního řízení (vyšetřovatel,státní zástupce, soudce) existovala možnost alternativního soudního opatření. Díky tomu, že je pak umožněno udržet rodinné vazby, pouta na komunitu a nemají záznam v trestním rejstříku dostávají tito jedinci příležitost začít  od začátku s větší nadějí resocializace. 

            Jedná se tedy o zabezpečení hladkého průběhu odklonu v trestním řízení ( institut narovnání, podmínečné zastavení trestního stíhání, probační dohled při podmínečném odsouzení) a vytváření podmínek pro alternativní tresty  (zajišťování trestu obecně prospěšné práce).  Jsou tak zohledněny zájmy  obviněných (odsouzených), poškozených (obětí) i zájmy společnosti.

            Probační činnost představuje dohled v případě podmíněného trestu (zkušební doby). Jde o dohled  směřující  k ochraně okolí, ale i směrem k odsouzenému. Formou probace je však i výkon přiměřených omezení a povinností, která ukládají pachatelům za povinnost podrobit se různým formám programů, jako je léčba závislostí, výcvik (doškolování) pracovní kvalifikace, program sociálněpsychologického výcviku, terapeutický (viz příloha č.1).

           Smyslem mediační práce  je zprostředkovat kontakt mezi pachatelem  trestné činnosti a obětí (poškozeným)  a napomáhat v hledání řešení přijatelného pro obě strany  (veřejný zájem)  aniž by muselo dojít  k  trestnímu řízení a postihu. Jedná se o zásah do konfliktu třetí, neutrální osobou (mediátorem), která pomáhá účastníkům konfliktu v řešení jejich sporu. Tato metoda je využitelná v různých oblastech společenského praxe.  Je to významné především u kategorie mladistvých (viz příloha č. 2).

           Souhrnně lze říci, že prostřednictvím probace a mediace  lze přispět k řešení sporů mezi obviněnými a poškozenými, urovnání konfliktních stavů. Nedílnou součástí je prevence  a snižování  rizik opakování trestné činnosti. Probační a mediační činnost si klade následující cíle:

a)      Integrace pachatele – začlenění do života společnosti

b)      Participace poškozeného – jeho zapojení do procesu odškodnění, obnovení pocitů důvěry v systém spravedlnosti

c)      Ochrana společnosti – účinným řešením konfliktních a rizikových stavů spojených s rtestním řízením a efektivní realizací alternativních trestů a opatření.

           Úspěšnost  probační a mediační služby  souvisí s předpoklady:

a)  legislativními,  b)    teoretickými (zkoumání modelů mediace apod.), c) praktickými (podmínky aplikace v praxi), d) kvalifikačními e) profesionálními (systematické vzdělávání, výcvik), f) marketingovými (reklama, popularizace).                               

 

 

            Studijní texty:

 

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.186 - 187.

 MECERODOVÁ,l, KROFTOVÁ,A.  Činnost probačního pracovníka při obvodním a městském soudu v Praze.    Éthum, 1996, č.13

 MATOUŠEK,O.,KROFTOVÁ,A.   Mládež a delikvence.  Praha: Portál, 1998, s.173-224.

 MATOUŠEK,O. MATULOVÁ,A.  Práce s rizikovou mládeží (program LATA). Praha: Portál, 1996

 ÉTHUM  ,   2001, č. 31  (celé číslo je věnováno dané problematice)

 

           Klíčové pojmy:

 

         Pomáhání, trestní stíhaní, institut narovnání, alternativní tresty, probační  činnost, probační pracovník,  mediace, mediátor, trestní řízení,  pachatel,  poškozený, resocializační programy.  

 

          Úkoly:

 

1.      Vysvětlete  smysl a podstatu alternativních trestů

2.      Popište  cíle a postup v práci mediačního pracovníka

3.      Seznamte se se  Statutem  probační a mediační služby 

4.      Popište určitý konkrétní  (modelový) alternativní program

 

Příloha č. 1                       Úloha probačního pracovníka  (případová studie)

 

          Jiří, šestnáctiletý učeň druhého ročníku SOU, žije společně se svými rodiči a mladší sestrou. V minulosti s ním nebyly žádné výchovné potíže, ty se objevily až po jeho nástupu do učiliště. V poslední době se zhoršil ve škole, kde měl několik neomluvených absencí, asi třikrát přišel domů až pozdě v noci. Rodiče nevěděli o jeho kamarádech ani jak tráví svůj volný čas.     

          Podle obžaloby měl společně s několika dalšími kamarády fyzicky napadnout skupinu vietnamských mužů, přičemž došlo k několika závažným poraněním cizinců. Jiří byl po svém zadržení okamžitě umístěn do vazby, kde strávil celkem pět měsíců.

         Probační pracovnice Jiřího kontaktovala na základě požadavku soudu vypracovat zprávu o klientovi a o jeho aktuální sociální a rodinné situaci. Podle ní chtěl soud zvážit žádost klienta o propuštění z vazby na svobodu a případně rozhodnout o jeho propuštění.

První setkání se odehrálo v prostorách vazební věznice, kde probační pracovnice Jiřího seznámila se svým úkolem. Obsahem zprávy měly být základní informace o osobě klienta a o jeho situaci v rodině, ve škole, o jeho zájmech a dále jeho představa o nejbližší budoucnosti pro případ, že by byl propuštěn z vazby domů. S vypracováním této zprávy Jiří souhlasil. Doporučil jí kontaktovat svého učitele z učiliště a rodiče, kteří by do zprávy mohli sdělit některé informace. Bylo dohodnuto, že před tím, než probační pracovnice předá zprávu soudu, bude mít Jiří možnost si ji přečíst.

          Sám o sobě Jiří řekl, že se v jeho životě mnoho změnilo po nástupu do učiliště, kam přišel ze své bývalé školy sám, a ztratil tak kontakt se svými dřívějšími kamarády. V učilišti se poprvé přímo setkal se skinheady. Líbilo se mu, jak se oblékají, začal se o ně více zajímat a našel si mezi nimi kamarády. V této věci se nemohl shodnout se svým otcem, který mu dával číst o skinheadech různé kritické články. S novými kamarády se Jiří scházel nejčastěji v různých barech a hernách, společně jezdívali na koncerty. V té době začal také kouřit a trochu více pít, experimentovali s marihuanou. Matka o mnoha věcech vůbec nevěděla, v podstatě jí o nich řekl otec až po synově zadržení. Klient se také zmínil o době, kdy jako mladší hrál volejbal, chodil na pravidelné tréninky, kde měl spoustu kamarádů. Potom se poranil, zároveň nastoupil na učiliště, a proto s hraním přestal. Když o tom mluvil, dával najevo, že by se ke sportu rád vrátil. Svoji účast na rvačce s Vietnamci nepopíral; považoval za svoji povinnost se k ní připojit, když tam byli i ostatní kamarádi. Ke své bezprostřední budoucnosti uváděl, že by se chtěl vrátit na školu a studium dokončit. Až na několik absencí a špatných známek neměl vážné problémy, předpokládal, že by se za něho mohl zaručit třídní učitel. Vycházeli spolu vždy dobře. O svých rodičích mluvil málo, nejistě se cítil před matkou, která celou věc těžce prožívala. O sestře mluvil jako o někom, kdo je jeho úplný opak, je spíše domácí typ, vždy byla bez problémů. Rodiče se ho snažili ve vazbě co nejvíce navštěvovat.

           Poté probační pracovnice kontaktovala oba rodiče, kteří s vypracováním zprávy také souhlasili. Oba se domnívali, že syn Jiří byl se skinheady v kontaktu pouze posledních pár měsíců před spácháním trestného činu a že s nimi moc nesympatizoval. Nemohli uvěřit tomu, že se jejich syn s někým popral, považovali ho vždy za neprůbojného a uzavřeného. Matka se zmínila o tom, že před několika lety byl syn napaden skupinou romských chlapců, kteří mu vyrazili několik zubů. O synově budoucnosti uvažovali stejně jako jejich syn, měli představu, že se vrátí domů, bude dál chodit do školy a vrátí se k volejbalu. Sami byli přesvědčeni, že se synem se dokáží dohodnout, předpokládali, že se výchova syna z jejich strany více zpřísní.

           Ze zprávy učiliště vyplynulo, že nemají námitek, aby se Jiří do školy vrátil, doporučovali opětovný nástup do druhého ročníku, který klient před svým zadržením nestihl dokončit.

Na základě zjištěných informací probační pracovnice předložila soudu zprávu. Přiklonila se v ní k možnosti klienta z vazby propustit. Klient byl nakonec z vazby skutečně propuštěn a na projednání případu před soudem čekal na svobodě. V průběhu hlavního líčení byl později uznán vinným. Vzhledem k předchozímu, převážně bezproblémovému způsobu života, k jeho věku, současné situaci a perspektivě nápravy soud Jiřího nakonec odsoudil k patnáctiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Tento trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2,5 roku. Zároveň bylo mladistvému uloženo, aby ve zkušební době pravidelně navštěvoval probačního pracovníka soudu a podrobil se jeho probačnímu dohledu.

          Na základě pravomocného rozsudku pak probační pracovnice pokračovala v kontaktu s Jiřím, a to jednou za tři měsíce. Během této doby Jiří nastoupil zpět do učiliště a začal si zjišťovat možnosti, jak by se mohl vrátit zpět do sportovního oddílu. Většina jeho bývalých skinheadských kamarádů mezitím dokončila učiliště či z něho odešla, a tak se s nimi klient již intenzivně nevídal. Jak sám tvrdil, s některými myšlenkami skinheadů již dnes nesouhlasí, ale svůj názor na Cikány a na Vietnamce v podstatě nezměnil.

 

 

Příloha č. 2                       Násilí ve školách a mediace   (případová studie)

 

           Šestá lekce z americké příručky Násilí ve školách nabízí studentům jako jeden z možných postupů k řešení konfliktů tzv. mediaci čili zprostředkování. Je to postup v USA a západní Evropě široce používaný i v mimoškolním prostředí k nesoudnímu řešení různých sporů. Mediace předpokládá,

1. že obě strany chtějí dojít k řešení,

2. že snesou vyškoleného prostředníka jako třetí stranu,

3. že se mediační proces omezí jen na jedinou jasně definovanou spornou věc a

4. že se účastníci sporu v budoucnu hodlají řídit řešením, k němuž se v průběhu

mediace dojde.

           Vlastní postup má šest kroků: mediátor v úvodu vysvětlí pravidla hry, pak obě strany řeknou svou verzi, poté se mediátor snaží najít fakta, v nichž obě strany souhlasí, ve čtvrté - rozhodující fázi - se hledají alternativní řešení a obě strany je hodnotí, pátá fáze je pokusem o shodu na oboustranně přijatelném řešení, které v šesté fázi dostane podobu písemné dohody. Součástí dohody je také předpověd'toho, co se stane, když někdo dohodu poruší.

Žáci se mediaci učí na tomto modelovém případě:

           Michal a Jonáš, dva starší žáci téže školy, projevují již několik týdnů zájem o spolužačku Nicolu. Provokují se vyzývavými pohledy, vyhrožují si násilím a nadávají si. Kamarádi Michalovi donesli zprávu, že Jonáš a jeho přátelé si na něj po obědě počkají. Michal se ve strachu o své zdraví obrátil na ředitelku školy. Ta si zavolala Jonáše a zakázala mu uskutečnit jeho vyhrůžky. Jonáš odešel z její kanceláře se vztekem. Když pak na chodbě viděl Michala, prohlásil, že si to s ním po škole vyřídí venku. Několik žáků u toho bylo a oznámilo ředitelce, že Michal a Jonáš budou mít po škole souboj. Ředitelka si oba hochy znovu zavolala k sobě a otázala se jich, zda chtějí svůj spor vyřešit smírně. Oba nakonec souhlasili s tím, že se zúčastní mediačního sezení, které povedou jiní, v příslušném postupu trénovaní, žáci. Ředitelka slíbila, že jim pro mediační sezení vytvoří podmínky.

            Žáci se pak v simulovaném mediačním procesu střídají ve všech třech rolích a pak diskutují o efektivních a neefektivních strategiích, které procvičení ukázalo.

(Rosen, L. E. (1994): Violence in Schools. Centre for Civic Education, Calabasas.) (Převzato:  Matoušek,O, Kroftová, A.  , Mládež a delikvence, Praha , 1998, s. 271)

 

 

 

 

 

21.   Projektování v oblasti sociálně výchovné práce.

 

            Dané  téma  není  rozpracováno v základní dostupné literatuře a bude mu věnována přednáška a věnujeme mu i větší pozornost v následujícím textu.  Jedná se o téma, jehož smyslem je seznámit se se základními body projektů  a jejich tvorbou. Výsledkem by pak měla být schopnost takové projekty vytvářet.  Je to v současnosti nezbytný předpoklad pro získávání prostředků a vytváření možností pro rozvoj  různých institucí, uskutečňování různých aktivit, akcí apod.

           Základem projektu je určitá osnova, body, které by měl takový projekt zahrnovat.  Ty je pak třeba rozpravovat do konkrétní a detailnější podoby.  K základním bodům takového projektu náleží:

a)      Formulace záměru a stanovení cílů

b)      Vymezení  účelu,  přínosu a celkového významu

c)      Časový harmonogram

d)      Prostorové,  materiální předpoklady

e)      Realizační postupy

f)        Finanční rozpočet

g)      Personální zabezpečení

                       

           

          Studijní  texty:        viz   následující modelový  projekt:

 

Postup při psaní projektu

 

Požadavky jednotlivých dárců, organizací, které nabízejí prostřednictvím grantů, finanční prostředky, se mohou lišit. Rozdílné organizace mohou mít rozdílné formální požadavky. Základní struktura žádostí však bývá obvykle stejná, a to:

1.      průvodní dopis

2.      obsah, souhrn projektu

3.      představení a popis organizace nebo osoby, která projekt předkládá a je za něj zodpovědná

4.      definice problému, který chcete řešit

5.      cíle projektu: dlouhodobé a dílčí

6.      cílová skupina

7.      způsoby, jakými budete projekt řešit, popis aktivit, které uskutečníte v rámci projektu

8.      spolupracující organizace

9.      hodnocení projektu, způsob, kterým lze ověřit úspěšnost projektu

10.  rozpočet, další možnosti financování projektu

11.  přílohy (životopis organizátorů, informace o organizace - letáky, články v novinách aj.)

 

1. Průvodní dopis:

Je hodně důležitý, bude vaší "vizitkou". Zkuste jasně formulovat, proč se na vybranou organizaci obracíte. Pokud budete psát projekt např. za vaši školu pak průvodní dopis potvrzuje, že žádost je podána s jejím souhlasem (zaslat pokud možno na hlavičkovém papíře)

 

2. Souhrn:

Souhrn se zpravidla píše až na závěr, umisťuje se však na začátek projektu. Důvodem je zvýšení přehlednosti celého projektu a zároveň osoba, která projekt čte, hned na začátku získá veškeré potřebné informace o celém projektu. V souhrnu stručně formulujeme základní informace o žadatelích, hlavní cíle projektu, definujeme cílovou skupinu a dílčí kroky pro dosažení cíle. (max. rozsah je půl až jedna strana).

 

 

3. Představení žadatelů:

Grantová komise (lidé, kteří projekt posuzují) vás obvykle nezná a je tedy potřeba se co nejpoutavěji představit a zároveň vzbudit důvěru. Pokud žádáte za organizaci uveďte kdy, proč a jak byla založena, jaká je její filozofie, účel a cíle. U jednotlivců přiložte strukturovaný

životopis + motivace k projektu. Uveďte dosavadní výsledky vaší práce a jakou činností se momentálně zabýváte. Uveďte počet a charakteristiku osob, se kterými spolupracujete. Pokud informace o vaší činnosti vyšly v tisku, přiložte kopii článku.

 

       4. Problém:

Problém, který chcete řešit, by měl být v souladu s cíli organizace. Projekt by měl být formulován jasně a výstižně, měl by identifikovat, stanovit a vyjasnit rozdíl mezi současným stavem a ideální situací.

Měl by poskytnout důkaz nebo odhad, že cílová skupina skutečně tyto potřeby a problémy má. Bud'te struční a konkrétní. Popis problému by měl obsahovat tyto informace: definici problému, hlavní příčiny, hlavní překážky řešení problému, koho se problém týká, jaké jsou důsledky problému, jaké byly snahy o řešení problému v nedávné době a jaká je situace v současnosti, proč je váš projekt nezbytný, jak souvisí s již probíhajícími aktivitami, jaké máte zkušenosti s řešením tohoto problému.

 

 

        5. Dlouhodobý cíl:

Uveďte cíle, kterých chcete dosáhnout, buďte konkrétní – výstupy musí být realistické a dosažitelné; dílčí cíle: měřitelné výsledky projektu.

 

        6. Cílová skupina:

Popište několika větami cílovou skupinu, na kterou bude mít váš projekt dopad - pro kterou je určen.

 

        7. Seznam a popis aktivit:

Tyto aktivity je nutné uskutečnit abyste dosáhli dílčích cílů a cíle projektu. Popište činnosti a metody, které budete používat pro dosažení stanovených cílů. Vysvětlete proč jste zvolili tyto metody. Uveďte, kolik a jaké spolupracovníky budete potřebovat. Vypracujte časový harmonogram jednotlivých aktivit vedoucích k dosažení dílčích cílů.

 

        8. Spolupráce:

Informace o tom, s kým na projektu spolupracujete a o jakou formu spolupráce se jedná.

 

        9. Hodnocení:

Hodnocením se myslí odhad hodnoty nebo efektivity projektu a obvykle se provádí na konci určitého období. Hodnocení vám poskytne informace pro další plány a zároveň umožníte dárci, aby se přesvědčil o tom, že bude moci sledovat využití poskytnutého grantu. Je nutné vést si průběžné zprávy a zapisovat výsledky, kterých jste dosáhli, tedy provádět tzv. monitorování. Uveďte, jaké výstupy výsledky bude mít váš projekt, určete jaká fakta a údaje budete pro hodnocení shromažďovat. Stanovte, kdo a jak bude zaznamenané údaje vyhodnocovat.

 

       10. Rozpočet:

Hlavní součástí projektu je odpovídající rozpočet. Musí obsahovat všechny předpokládané náklady. Je nutné jej zpracovat realisticky, bez zbytečného nadhodnocování či podhodnocování nákladů. Je-li to nutné jednotlivé položky vysvětlete. Uveďte vlastní zdroje, jiné finanční i nefinanční dary, příspěvky, čas dobrovolníků...

 

      

      11. Informační materiály:

Je možné, že dárce bude vyžadovat určité konkrétní údaje. Přiložte doplňující informace o vaší organizaci.

 

ČASTÉ CHYBY PŘI PSANÍ PROJETŮ:

 

-         nedodržení formálních požadavků

-         uvádění zavádějících informací

-         cíle a dílčí cíle jsou pouze obecným prohlášením bez jakékoliv specifikace

-         projekt se zdá být nerealizovatelný

-         není spolupráce s dalšími subjekty, uzavřenost projektu

-         nedostatečně rozepsaný rozpočet

 

         Klíčové pojmy:

           Sociální pedagog,  projekt, projektování,  pracovní tým,  finanční rozvaha, časový harmonogram,

               

 

 

            Úkoly:

   

1.      Charakterizujte základní body projektu sociálně výchovné práce

2.      Srovnejte  projekt sociálně výchovné činnosti a projekt výzkumný

3.      Zpracujte příklad  projektu konkrétní instituce, akce, činnosti podle uvedeného návodu.

 

 

 

 

22.    Specifika metodologie sociální pedagogiky

 

            Dané  téma  je málo rozpracováno v základní dostupné literatuře a bude mu věnována přednáška a věnujeme mu i  pozornost v následujícím textu.  Jedná se o téma, které bezprostředně navazuje na  otázky obecné metodologie pedagogiky (společenských věd).

            Východiskem tématu je  analýza funkce vědy obecně  a pak aplikace na sociální pedagogiku jako vědní disciplínu tak, jak byla vymezena.    Dále je třeba se vypořádat s charakteristikou  úrovně dané vědní disciplíny. Pokud jde o sociální pedagogiku lze konstatovat, že na základě kritérií (počty objevů, publikovaných prací, vědeckých pracovišť, pracovníků, počty udělených grantů)  nelze hovořit o příliš dobré situaci.Na druhou stranu je třeba přihlédnou k celkovému vývoji dané disciplíny u nás a také k celkovému postavení a úrovni společenských věd vůbec.

            

              Specifické problémy v metodologii sociální pedagogiky:

             a)  v oblasti   předmětu zkoumání     (orientace vedle celé populace na  specifické problémové

                   kategorie)

b)      v přístupu ke zkoumání reality  ( nad pohledem pozitivistickým dominuje pohled humanistický, mající blízko k hermeneutické pedagogice)

c)      v interpretaci získaných výsledků   (akcent  na celostní model formování člověka, komplexní přístup k výchově)

d)      multifaktorová determinace objektu zkoumání

e)      problém  kvantifikace  zkoumaných jevů a jejich standardizace

f)        subjektivita  v procesu zkoumání

g)      odborný jazyk , problémy terminologie

h)      explorativní metody jsou  doplněny o kvalitativní  (obsahová analýza dokumentace,  kazuistiky,  etnografický přístup)    

 

            Specifickou oblast ve výzkumu v sociální pedagogice představuje především výzkum prostředí a činitelů v něm působících (ty lze různě diferencovat) . Zásadním principem je vztahovat pohled na všechny faktory prostředí vždy k určité aktuální době.    

 

            Studijní texty:

 

 KRAUS,B., POLÁČKOVÁ,V.  Člověk, prostředí, výchova.  Str.  17-23

 KRAUS,B.   Příspěvek k metodologii sociální pedagogiky.   In.: Pedagogický výzkum v ČR. . Sborník z  konference  ČAPV.  Liberec, TU, 2000, s. 428-435.

 

           Klíčové pojmy:

 

           Metodologie ,  výzkumný projekt,  výzkumné metody,  výzkumné techniky, hermeneutická pedagogika,  kazuistika,  etnografická metoda  

                 Úkoly:

            

1.          Vysvětlete v čem spočívá princip „porozumění“  jako sociálně pedagogický instrument

2.          Objasněte podstatu hermeneutické pedagogiky

3.          Charakterizujte nejpodstatnější zvláštnosti v metodologii sociální pedagogiky (ve srovnání s metodologií pedagogiky obecně)

 

 

 

 

                                   Kontrola   studia    a    podmínky k zápočtu      

  

               Kontrola  studia bude probíhat  v rámci diskuse  při jednotlivých konzultacích  a to  na základě plnění  zadaných úkolů   (viz   průvodce jednotlivými tématy) a dále  pak  na základě odevzdání písemně zpracovaných zadaných úkolů.   Vyhodnocení bude provedeno při závěrečné konzultaci.  Podmínkou zápočtů bude také úspěšné absolvování kontrolního testu v rámci  stanovené konzultace a odevzdání seminární práce na vybrané téma  (týká se obou semestrů). 

       

     

                                           S e m i n á r n í   p r á c e

 

               Témata :

                Sociální pedagogika  I.

               

                1.    Prostředí   a jeho  úloha  v  utváření osobnosti   (možno konkretizovat na prostředí

                          rodiny,  školy, příp.lokality).

2.     Možnosti  organizování  (pedagogizace prostředí).

3.     Vliv médií na rozvoj osobnosti  dítěte

 

                   Sociální pedagogika  II.

 

1.    Životní  způsob  současných dětí  (mládeže středoškolské, vysokoškolské)

2.    Možnosti řešení životních krizových situací  (modelové příklady, kazuistiky)

                    3.     Projekt  sociálně výchovné činnosti  (instituce apod.)

 

       

                         Konkrétní   informace k tématům  ze Sociální pedagogiky  I budou zadány  v průběhu  příslušného semestru a odevzdání seminární práce bude podmínkou zápočtu v tomto semestru.   Analogicky tomu bude i v kurzu Sociální pedagogika  II.

                         Seminární práce by měla mít část teoretickou  (stručné přiblížení dané problematiky na základě  prostudované literatury ) a část praktickou  zahrnující  uskutečněnou výzkumnou sondu, kazuistiku, modelové příklady,  projekt apod. Rozsah práce by se měl pohybovat od  6 do 10 stran (možno upřesnit po dohodě s examinátorem)